Květinový příběh: Kloboučnice Rexová

Slečnu Rexovou tu zná každý. V jejím obchodě totiž visí jeden úhledný klobouk za druhým. Seřadila si je podle barev, stylu i velikosti tak, aby vytvořily kostru vymřelého dinosaura na stěně v pozadí. Všechny své klobouky zhotovila ručně a na závěr je nikdy nezapomněla patřičně ostužkovat. Některé jsou pletené, jiné plstěné, další vícebarevné, okrajově i jednobarevné.

Neroli Rexová na mě dnes zase mávala svou takřka neviditelnou drobnou rukou přes výlohu, jakmile mě zahlédla. Její pozdrav mě mile upoutal stejně jako přesně vystřelený šíp z napjaté tětivy sportovního luku, a tak jsem se rozhodl ji navštívit. S pastelovým kloboučkem a bílou stuhou vlající kolem nástěnného dinosaura zůstávala takřka nepřehlédnutelná.

Když jsem vstupoval do obchodu s módními klobouky, zastihl jsem ji, jak si pod kloboukem upravuje své promáčené vlásky z deštivého počasí. Svůj pultík si poněkud přizpůsobila nevelkému vzrůstu. Přesto obsluhovala každého svého zákazníka s vroucím srdcem, které jí tlouklo pod květinovým tričkem s pomerančovým květem. I přes husté provazy padajících dešťových kapek zůstávala dnes stejně reprezentativní jako celý její kouzelný obchod.

Ke svému oblíbenému klobouku často nosívala ještě polstrovanou sukýnku, která zakrývala její maličkaté nožičky a nevzdávala se ani svých hedvábných balerín, které jí stále zdobily chodidla, i když už dávno ukončila kariéru varietní umělkyně.

Teď na mě mrkavě pohlížela svýma velkýma očima, a tak jsem se více porozhlédl po obchodu, ačkoli jsem měl svůj klobouk od ní neustále na svém místě a o novém jsem příliš neuvažoval.

,,Co to neseš?" pravila Neroli poněkud důvěrně.

,,Pecen chleba a vejce do těsta," vzkázal jsem jí docela zaskočeně.

,,Odlož si to a natáhni ruce," vybídla mě s úsměvem.

Zatáhl jsem za dlouhý špagát nad jejím pultem, a tím jsem nahlédl do potemnělého ateliéru. Za odkrytou záclonkou z mušelínu strnule postávaly staré šicí stroje s přehozenými kusy látek, které si pečlivě nastříhala během volných chvilek bez zákazníků. Na uzpůsobených tkalcovských stavech a šicích strojích trpělivě snovala další a další klobouky tak, jak potřebovala doplnit počty jejich kusů ve svých zakázkách. Pevné nitě chystala vedle sebe a těsně je vplétala do jehličkovitých strojů, které vytvářely klobouky z univerzálních šablon, se kterými ve městě proslula.

Drobné manufakturní stroje obsluhovala tak běžně, jako si každý den upravila svou porcelánovou pleť o kaolínový pudr z prášku, který se občas vydrolil z některých žáruvzdorných cihel na podlaze jejího ateliéru.

Když jsem se patřičně poučeně vrátil zpátky za Neroli a zatáhl znovu za špagát od ateliéru, všiml jsem si fotky starého pána na hlavě jejího dinosaura.

,,Kam tak zíráš?" ohlédla se za mnou s jehlou v ruce. ,, Ach tak, to je vzpomínka na rabína, který mi předal tento obchod i se všemi hlavami," dodala uctivě k jeho památce.

V té chvíli jsem ucítil, jak mi slabý proud studeného potu stéká po páteři. Zachvěl jsem se.

,,Neboj se, ty popleto," ohradila se zkrušeně nad mou nechápavostí.

Když zjistila, že se moje nejistota přesto spíše prohlubuje a nervozita nepolevuje, odskočila si pro jeden sádrový odlitek pánské hlavy pod slaměným kloboukem nedaleko od výlohy.

,,Už mi věříš? Jak bych asi zvládla vyrobit své klobouky, kdybych neměla tak skvělé šablony, jaké mi tu rabi zanechal?" vysvětlila a nasadila mi pobaveně slaměný klobouk na hlavu.

Tyto odlitky se staly nápovědou, která jí pomáhala lépe odhadnout velikost dámských a pánských klobouků pro tradičnější zákazníky, než jakým Neroli mohla někdy sama být.

(…)