Z listů proměnlivostí

Už klepe jaro v předtuše,

už zima kabát nese,

to se podzim opozdí,

déšť se v létě snese.

Kapka vtéká ke kapce,

vše podzim věru tuší,

primulky se objevily,

jak přírodě to sluší.

Zima kvete v bílých pláních,

vytrácí se v houští,

okna podzim přivírají,

lesy neopouští.

Už léto vchází do nesnází,

za dveřmi se šeří,

zase podzim mrazy láká,

to když zimě věří.

Někdy svízel překvapí,

když zem se stává solí,

brambor kvete, úhor chřadne,

čas tak rychle kvapí.

Deště srší z nebe, z džbánu,

zavonělo po šafránu,

leč kapka vtéká ke kapce,

už podzim voní přesladce.

Úryvek z literárního příběhu: Hermafrost

V pustině pod Diamantovými skalami zahalené ledy a třeskutými mrazy se právě pohyboval osamělý mladík. Nezvyklá houba s černou plodnicí se objevila hned poté, co se přiblížil k této zasněžené krajině, aby doběhl za svým trvale neposlušným psem. Rozhodl se ho dostihnout a dát mu za vyučenou. Nevnímal vykotlané smrky ani rozlámané borovice trčící skrz místy milosrdný led jako ostré třísky. Z laciného nezájmu ho nevytrhly ani vysušené závany rostlin z loňského roku všude okolo. Potřeboval dohnat svého zaběhnutého psa.

Fešácký klobouk mu příliš nechránil hlavu ošlehanou větrem. Zpustošenou krajinu pozoroval s divným podezřením. Většinu ozdobných pírek, která posbíral v létě z opuštěných hnízd, která ztratila svůj prvotní význam, už vítr rozfoukal. Rozčílilo ho tak, že si svůj oblíbený lovecký klobouk zase nemá čím ozdobit. Nepříliš funkční zanesená píšťala vypadala v tomto nehostinném prostředí poněkud zvláštně. Celkový dojem nezachránila ani snaha o udržení pěstěného knírku, který zde ztrácel svůj estetický význam. Po kapsách zašpiněných dlouhých kalhot měl však stále několik barevných pamlsků.

Jak tak pobíhal podvečerní krajinou, nevědomě zakopával o smrkové pahýly, které v nastávající tmě přehlédl, a bořil se obličejem do sněhu. Jeho pes tak pořád získával náskok, zatímco on si stíral holýma rukama zbytky sněhu i ze svého vlněného kabátku. Zkoušel na něho z dálky alespoň zapískat, aby zastavil, jenže mu to dost dobře nešlo, a tak se jeho pes hnal dál, ačkoli se zima stále natahovala za ním svými prokřehlými prsty.

Za viditelnými korunami stromů, jejichž podrosty tvořily především hasivky a další kapradí, se měsíc zakrýval do stále hlubších a hutnějších mraků. Mladík se tu musel zjevně spoléhat na svůj orientační smysl a na svého nezvladatelného psa s nevysvětlitelným chováním, kterého neodolatelně vábil zápach nezvyklé houby. Ještě dříve, než značně udýchaně doběhl, pes už olízal černou houbu od sněhu. Tak rozporně se na sebe oba dva zadívali, když se znovu shledali. Pes slintavě užasl při pohledu na nový předmět v odhaleném podrostu jediného dubu v okolí, který se mu z pěkných dálav podařilo vystopovat, zatímco on sám zuřil, až si rozmačkal svůj plstěný klobouk.

Zelené jehličí, které se místy odhalovalo z mrazivé krajiny, jim naznačilo směr další cesty. Po několika ubohých metrech, které mladý muž vnímal jako věčné kilometry, ovšem došlo k neočekávané sněhové kalamitě.

Vítr se pozvolna zvedal. Kroužil po obzoru jako nevycválaný kůň a skákal z prohnutých smrků na křivé borovice, aby se hněvivě připletl oběma do cesty a poničil jim všechny přírodní ukazatele směřující k bezpečnému úkrytu. Stíny kapradin udávaly plamenné tempo také počínající nervozitě, která se stupňovala s nekončícím množstvím padajících vloček.

Pes se znovu začínal zajímat o černou houbu zahalující se opět do sněhu, a tak zatoužil hrabat. Zoufalý Frostan děsivě dupal po sněhu, až vyšlapal v kruhu travnatý palouček, když čekal, až se mu pes trochu unaví. Zdržovali se navzájem. Zelená tráva, kterou nepokojný mladík vzteky osvobodil od bělavé břečky, se zmítala ve větru jako vášnivé flamengo lesních tanečnic. Proklaté kapradiny zatemňovaly jasný výhled dovnitř příhodného lesíka, což natěšený pes nevnímal, sotva popadl černou houbu do tlamy. Modrý pamlsek, který vystrašený Frostan žmoulal v kapse, nakonec rozdrtil. Blankytné drobky rozhodil bez rozmyslu po zemi. Poměrně rychle je pohltila nezamrzlá bublající bažina, na kterou upozornily nedaleké probouzející se žáby. 

Uvnitř lesa podezříval mladík svého psa, že ho klame. Zmateně kroužil pohledem po zemi, po obloze, po korunách stromů, ale marně. V ruce schovával ještě několik barevných pamlsků, a tak se domníval, že mu snad jeho rozmazlený lovecký pes snáze pomůže a zavede ho do hezčích míst. Jakmile se přiblížil zpět k okraji lesa, hasivky se rozzuřily. Vítr a tma je vykreslily do odpudivých tvarů, aby snad odstrašily nové návštěvníky od pohnutek, že zase odejdou a naruší jejich staletí pěstovaný klid.

Na vyhlédnutém palouku se právě spokojeně povaloval veselý pejsek, který pobíhal předtím kolem své ukořistěné houby, která se teď zapustila do země. Frostan si poklepal nevěřícně na čelo a raději odvrhl zrak na jednu osamocenou zmrzlou muchomůrku pod velkým stříbřitým smrkem. Poseděl vedle ní na studené zemi jako unavený konipas.

Pes nevydržel dlouho v radostném rozpoložení. Jeho nová hračka se pevně zavrtala do země. Zaštěkal. Husté koruny jehličnatých stromů se nad nimi povážlivě skláněly. Zdálo se, že se vystrašený pes rozuteče, a proto se vytvořila neprostupná lesní klenba, aby snad oběma zabránila v nečekaném útěku ven z lesa.

Z mraků se zrovna rozléval déšť, jako když všechny konvalinky zatřesou svými baňatými kalichy. Kapičky čirého deště se snažily dostat skrze temné jehličí. Některým se to povedlo. Osamocený krkavec právě zakrákal ve větvích podivnou melodii. Mladík se zamračil. Pod lesní klenbou se náhle rozprostřela líbezná ozvěna mystických zvonků. Zdálo se, že pes už ztrácí zájem o další pamlsky, neboť ho více přitahovalo aktuální dění v novém prostředí, které doposud neznal.

Jehličnaté sevření se teď trošičku uvolnilo. Hřejivé vibrace pronikly i do prostoru mimo něho. Rozradostněný pejsek zrovna přilákal i poněkud překvapeného jeskynního trpaslíka Dahome s karamelovým vějířkem.

Za nadýchanou modrozelenou fialou, kterou slunce oživilo, se brzy prozradila i hladová křepelka Tesy. Ta si hledala švitořící potravu v sivém lesíku, kde se proplétala pod nevýraznými stébélky zašlých travin. Čepice šotka Dahome se však stávala nesnesitelnou. Zastrčil si ji proto zpátky do kapsy a povolal ohnivého přítele červeňáčka, který mu ochotně podal smetanově oříškovou srstnatou beranici, která zase byla poněkud velká. Znepokojeně se ošíval, a tak houfně zavolal na bratra rohatého potápku, který po něm pomrkával pod ohnutou vrbou, aby mu s ní pomohl. Ten se ovšem dál vyhříval na leknínovém listu pod starou vrbou a spíše se zajímal o pomalu roztávající ledové jezírko a nemalé hejno kvákajících olivových ropuch než o nepříjemnosti trpaslíka Dahome.

Proměnlivé počasí pročistilo okolní vzduch. Šelestivé zvuky šustících hasivek ztichly. Klidná harmonie se zrcadlila i ve Frostanově srdci. Pes se také uklidnil. Teď si spokojeně vychutnával svůj šarlatový pamlsek s kachní příchutí, a proto si příliš nevšímal nevrlosti trpaslíka Dahome ani usilovného hrabání vlídné křepelky Tesy.

Jeho pohled teď zavadil o citronkový narcis, který se objevil před nedalekým lopuchem. Trubkovité uspořádání andělské houfnice ho na chvíli přeneslo zpátky k dešti a ke křehkým konvalinkám, jejichž okouzlující vůně se provázala se vzpomínkami na horské jezero, kam svého pána kdysi doprovodil.

Za těch několik kilometrů, které naběhal a Frostan spíše nachodil, se krajina poněkud změnila a počasí se opět překlopilo z přívětivějšího oteplení na chladnější vlnu.

V nedalekém rákosí právě místní veselá panda Genesálka přehodila třmínek své červené kabelky přes ramínko, kde předtím potají kouřila višňový doutníček. Od voňavého dýmu jí odpadlo několik slabounce doutnajících jiskřiček, které opatrně seskupila do menšího prostoru s několika proschlými březovými větvičkami, smrkovým roštím a úlomky z borových šišek.

Opodál pod mladou smrčinou se akorát rozparádil chocholatý páv Dyson, který po ní po očku pokukoval. I jeho doběhl zdejší chlad, a tak rozvířil vzduch svými pery, aby se nepatrné plamínky z jejího ohniště rozhořely.

Psa zachvátila nedůvěra z nečekané společnosti. Znovu zaštěkl, ačkoli ho Frostan okřikl. Pandě Genesálce se pejsek zalíbil. Jeho puntíkatý kožíšek jí připadal tak trochu povědomý. Tento nezvyklý štěkot se roznesl i do údolí. Netrvalo dlouho, a objevilo se menší hejno májek, indigových brouků, kteří se sem právě stěhovali. V závěsu za nimi si pozvolna nezkušeně pochodoval šeříkový Orlíček, jemuž teplo z místního ohniště na palouku přišlo nejvíce vhod. 

Frostan užasl, jelikož se poněkud bolestně dovtípil toho, že nezmrzne. Rozrůstající se plamínky zůstávaly v bezpečném kamenitém kruhu, které pečlivě poskládal pracovitý myšák Bonas, po kterém kejklivě pokukovala panda Genesálka.

Když konečně vzrostla všeobecná pohoda v okolním prostředí, nečekaně přispěchal malý rozkošný luční koník Adenius s plyšovými rukavičkami, které našel na nedaleké louce. Loni rozkvetla do pozoruhodných barev. Zde se mu zalíbilo. Než rozkvete první jarní kvítí do botanické sbírky, usadí se a počká, až se ony semenáčky proderou na zahřívající se povrch z ledového stisku.

Během procházky rozmrzající krajinou si už také znenadání povšiml lákavého motýla Kolibea, který zářil jako oslnivý jarní lampion, ale který nebyl vůbec připravený na život v této drsné krajině. Adenius ho odehnal mávnutím lehké ruky, když zahlédl Bonasovu limetkovou čepici, kterou zde našel opřenou o scvrklého hříbka. Vrátil ji myšákovi, který si ji nasadil na hlavu, čímž znovu upoutal rozvernou pandu Genesálku stejně jako vystřelený šíp z nedalekých houštin.

Les se ztišil. Nepatrné plameny sem tam oživil letmý závan nahodilého větru. Luční koník Adenius znejistěl. Z míst, kde ještě nedávno spatřil rozpukaný šeřík a hned vedle fialovou růžičku na mechovitém skalisku, teď odbíhal jalovcový lučištník Saphir, pro kterého botanické úlovky lučního elfa Adenia znamenaly asi tolik, co pro pandu Genesálku. Ta odmítala přijmout kterýkoli z jeho květinových šperků, na které hleděla s podobným nepochopením jako na husté orobince na březích rozpraskaného jezírka.

(...)

Říční baletka

Ty, v níž jepičí nitka nad prameny visí

ty, jenž se protančíš i nástrahou krysí

a která mazlíš se jak kočička rysí.

Jak rád bych blízko tebe byl,

očím tu pro slzy jen kapesník zbyl.

Trhám a hanobím ten hadřík hedvábný,

tobě tu zůstává jen obličej nevábný.

Tančíš a vznášíš se jak peří na mraku,

odtrhneš jízdenku jak průvodčí ve vlaku.

Jsi půvabná jako květ magnolie,

jsi notou, jež ladí na lince harmonie.

Máš náznak motýlí na jemné kůži,

a tváře červánků v nachové růži.

Jediný polibek, co zbaví mě otroctví,

v okovech lačnosti a samotě proroctví.

Důstojně odmítáš mé nebohé snění

a tanec zoufalců o citlivém chvění.

Do očí karamel a krémových oříšků

dívám se zahalen až po krk v kožíšku.

Na víčkách fialky a ve vlasech lilium,

to běžím v extázi pro noční opium.

Na čelo stanovíš křížoví naděje,

však do domu nevpustíš žádného zloděje.

Čas se zas nachýlil, tváříš se nevinně,

hodláš ty spočinout na říční hladině?

Měla jsi občasně tak nádherný jas,

to v srdci u starce zastaven čas.

Nic není jistota, mnohdy až mámení,

rozhoduj pečlivě při dalším vábení.

Reptilia

Někdy se připlétáš na každém kroku,

kůže ti odpadá vždy na konci roku.

Zeleň se umlčí a šatíš se v sametu,

bílým jak peříčka, jež vzápětí zametu.

Tam v modrém ostění ramínek na blůzy

navlékáš kůžičku v předstihu na schůzi.

Tělo máš vlnité jak volány na krajce,

plazíš se za sluncem v kožené kazajce.

Na polích sedláci vážou už snopy,

po tobě v úkrytu nezbývá stopy.

Zanecháš světnici, já složím záruky

s flakónem ambrovým klesáš i s nároky.

Na tobě neleží přírody dech,

vítr se utišil, oschl i mech.

Dám já ti šatičky i korzet obří,

s vděčností přijímáš jak ženština kobří.

Já už se navracím a mávám ti z dáli,

v některých případech bychom si tak přáli.

Unicorn

Ty jsi kůň z nebes a z polovic pták,

pomíjen na polích jak luční mák,

červenou košilku ten závoj vilný

zdobí jen vlčí mák a pentle mylný.

Na tobě bělavý nádech je k mání

pro děti v kolébkách veselé zdání.

Na střeše modravé pospáváš na mracích

a sníváš nadále o horách, o dracích.

Zhruba se zadíváš, jak mizí květ v dáli,

s koníky pobíháš, to sny se ti zdály.

Sleduješ zrovínka obrázky na filmu,

možná se rozpadnou jak lístečky na jilmu.

Je pěkné sledovat ten podpis na hlasu,

říhání v trumpetě ubírá na jasu.

Proč se jen čepýřit na makové okvětí? -

někde už panuje andělů podsvětí.

Ač liché kopyto, má v hlavě perletí,

znamení v obloze a jedno z per letí.

Na pouť se osedlá, na děti ptá se,

pod kšiltem nachovým některým zdá se.

Až křídla svěsí a objeví studánku,

projde se po poli a rozhodí pohanku,

nalezne jahody s košíkem v lese

a dítě opodál naň usměje se.

Slaměnka

Zulíbám ruce a Vaše pěstěné dlaně,

tak nebohé a krémové jak lesní laně,

tak vášnivé máte prstoví konečků,

cinkáte hřejivě o cibulky zvonečků,

krajkoví jemnější než motýlí křídla,

huňatá hříva mi také už zřídla.

Ze schodů do nebe pletu si cestu,

dětem svým odmítám dávat jim křestu,

polaskám ústa, co dýchají teplem,

zametu vzpomínky, jež plynou si šeptem.

Ač ruce bělostné - ty laskavé údy,

zlomil jsem naprosto dřevěné chůdy.

Pod stromem poznání kořeny neznámé

jabloně kvetoucí, lístečky nestálé.

Vím, že se prochází životem na chvíli,

hledá se hodnota, co noci obílí.

Vy tančíte po cestě stejně jak panenka,

člověk se rozpadá jak podzimní slaměnka.

Okvětí dřímá si v perleti ranní,

dost bylo smyšlenek, dost bylo hraní.

Na vodě zůstává slaměnek kvítí

na důkaz života, co v temnotách svítí.

Teď zbývá vzpomínka na dětství bez strachu,

darmo se vznášíte na luscích od hrachu.

Kdy se zas dostanou pod čepec rozumu?

To vědí moc dobře v bláznivém konzumu.

Úryvek z literárního příběhu: Desmona

Mohutná vrba ji vlídně přijala pod svá křídla, která se před ní promítla jako husté provázky olistěných větviček. Světlo mezi nimi paprsčitě procházelo a dotvářelo zemitý charakter okolního prostředí. Sotva se Desmona ohlédla za mlhavým pohybem odlétajícího ledňáčka, kterého neznámé hrkání kupeckého vozu vyplašilo, už pozvedla hlavu, aby si všimla důsledné práce lesního datla, který se ohlašoval svými zvuky i množstvím úlomků, které padaly ze stromu rovnou do jejích vlasů.

Když si z nich ometala zbytky kůry, nenuceně se zadívala do okolí. Nikdy se nesetkala s tak okouzlující krajinou, která si vyskládala svou lesní světnici jednou kapradinou za druhou, kam až oči dohlédly. Desmona si představila, že se snad ještě menší útulny skrývají pod jejich vějířovitými listy a poskytují dočasný azyl pro poletující skřítky, kteří tu občas přespí.

Z roztomilých myšlenek, které proplouvaly její hlavou jako neonová perleť překrásného motýla, ji vytrhla dosud nezaznamenaná vůně, která se neodbytně dožadovala pozornosti. Mnoho neviditelných, a přesto voňavých, silic prozrazovalo zaniklé ostrůvky něžných konvalinek, které utkaly zjara v lese nedotčený koberec smaragdových listů a bílých kuliček. Ty se tu tehdy natahovaly mezi chuchvalci obyčejných travin stejně jako husí krky chránící své teritorium. Na vlhkém stanovišti se jim zde dařilo až do pozdního léta. Teď cibulky zůstávají ve svých podzemních úkrytech, aby rostlinky předvedly následující rok své tkalcovské umění i s novým sezónním kobercem. V lese se však po nich dosud stále šířily nesmazatelné stopy jejich vonné existence, které kupec už dávno zachytil na jiných místech do svých květinových lahviček, které si vozil všude s sebou.

Ačkoli se Desmona tvářila poněkud spokojeně, kupec zaváhal. Cesta se příliš neudržovala v mokré lesní půdě. Občas kupec zastavil, aby se zbavil spadlých větví a uvolnil cestu nebo odsunul těžký kámen, který se povaloval v jejich těsné blízkosti. Když teď vůz častěji zpomaloval, přestával tolik rachotit, a tak se Desmona zaposlouchala do uklidňujících tónů z lesního houští, odkud pronikaly příjemné vibrace skrytého potoka a letmé brízy. Voda omývala každý oblázek tak důvěrně, jako když maminka koupe své batole v mělké tůni. Tak se jí podařilo ztišit i své myšlenky. Představila si tančící rej lesních víl, které se zjevovaly s takovou pravidelností, jako když každičký den prostupuje tímto lesem v černém plášti.

Desmona se znovu rozhlédla za skrytým potůčkem, který v ní probudil příjemné představy. K houštinám, za kterými se potok tak úspěšně ukrýval, vedlo několik cestiček. Drobné pomněnky se rozesely kolem nich jako elektrická síť a titěrná modrá kvítka vytvářela její nepatrné světelné impulsy. Ty si kupec ještě dobře pamatoval. Některá prosvítala přes dlouhá stébla říčního puškvorce výrazněji, jiná se spokojila s pohodlím pod lopuchovými listy, které se vypínaly nad nimi jako ochranné deštníky.

Kupec si všiml mezi nimi značného množství placatých kamenů. Zdálo se mu, že ho vybízí k následování. Nemusel se příliš dlouho rozhodovat. Zajímalo ho, co se ukrývá za vší tou vegetací, která se kolem nich rozprostírá, a proto předal uzdu Desmoně, aby seskočil z vozu.

Opatrně našlapoval v neznámém prostředí a zvědavě pozoroval okolní les. Jak pomalu prostupoval neznámou krajinou, zmocnila se ho magnetická touha jít dál a nezastavovat se, ačkoli zakopával o bujné porosty vysokých kostivalů. Tyto rostliny ho upozorňovaly na to, že schází z vyznačené cestičky, kdykoli se nelichotivě dotkly jeho odhalených kotníků. Usměrnil se jen zřídka.

Když se z dálky ohlédl za Desmonou, zpozorněl. Upoutala ho pestrá mýtina bahenních irisů, která vytvořila fialovou peřinu kolem vozu, které si původně ani nevšiml. Představil si, jak se Desmona nachází na kouzelném koberci s obrazci těchto květin, kterou unáší do lepšího světa. Z mlhavých myšlenek a snových představ se probíral tak rychle, jak odsekával planý hadinec, který mu mezitím odhodlaně lechtal obě nohy. Zřejmě ho upozorňoval na to, že mu zatéká do bot tím spíše, čím více se přibližoval k jezírku. To nedokázalo utajit svoji existenci přes veškerou snahu. Odhalila ho vzlínající oblaka páry, zatímco husté jazyky teplého dýmu působivě olizovaly každou větvičku, která se skláněla nad ním. Tím roznesly teplo do prochladlých stromů postávajících na jeho břehu. Kupec si připadal, že právě vyhrál vstupenku na pobyt v termálních lázních. Ne tak Desmona. Právě ho ztratila z dohledu.

Neklid netrval dlouho. Najednou zaslechla jeho známý hvizd, který přes všechno rostlinstvo doputoval až k ní. Než kupec vstoupil do vyhřáté vody, zapískal na ni, aby si užila ozdravné koupele spolu s ním. Oddechl si, když se jí povedlo pevně uvázat uzdu jeho koně kolem tlustého kmene nedaleko vozu.

Jak pronikala lesem hlouběji, příliš útěchy v sobě nenacházela. Znovu si vybavila svůj zelený kufr, který se vezl v nákladním prostoru pod plachtou vozu spolu s nimi. Marně hledala konejšivé odpovědi na to, proč se tak nerozumně vzdala svého pohodlí, kde ji zdánlivě nic nechybělo.

S nedůvěrou si prohlížela pošlapané kapradiny a ohnuté kostivaly, které tu vyznačily dřívější postup kupce a ulehčily jí vlastní cestu. Šla dost pomalu. Nikdy dříve tu nebyla. Zmatené myšlenky proudily hlavou stejně nepokojně, jako když se barevné rybičky snaží přeskočit do čistší vody. Nejistě se rozhlížela po jinak uklidňující lesní krajině, jejíž typickou tišinu jen tu a tam přerušily občasné zvuky zbloudilého ptactva. Některý z těch malinkatých ptáčků se na ni dokonce roztomile podíval z bezpečí své větvičky, ale Desmonu to příliš nezaujalo. Místo aby pokračovala dál, přemýšlela, jak nejrychleji utéct a zmizet.

Teď dostala šanci. Napadlo ji, že se rychle vrátí k vozu, když se kupec bude déle koupat a odjede s ním sama. Zamyslela se také nad tím, jak vytáhne potají svůj kufr a uteče s ním do lesa, ale při pohledu na proměnlivý lesní terén si to přece jenom rozmyslela. Když nakonec přišla na to, že nejlepší je zůstat, rozmrzele pokračovala vstříc příjemně vyhřátému jezírku.

Své kroky neutajila. Kupec právě zaslechl, jak se k němu přibližuje. Naznačil jí, aby se nestyděla a vstoupila za ním. Zdráhala se. Teplá voda si přesto našla cestu ven z ohraničeného prostoru skrytého jezírka a trochu jí vnikla i do plátěných bot, které si narychlo obula v překotném útěku z domova. Lehký vánek pohladil její znavenou duši i tvář a pomohl jí rozvířit negativitu ven do prostoru. Voda jí zase nakrátko pomáhala odnést přebytečnou tíhu.

Dál do jezírka Desmona nevkročila. Zůstala na břehu. Naopak se zadívala do páry, která mizela mezi korunami stromů, aby se rozprostřela v éteru nad ní a splynula se stmívající se oblohou a jen s několika dalšími mraky. 

Kupec zanechal uklidňující koupele a vrátil se zkontrolovat svého koně. Ozdravná voda stékala po jeho nepříliš důkladně otřeném těle, jelikož si uvědomil, že zanedlouho padne tma na celý les a on ještě ani nezaložil ohniště. Desmona pochopila, co je nutné obstarat, a tak s radostí lesní víly pobíhala přes veškeré zdejší rostliny, a hledala mezi nimi příhodné dřevo a klacky.

První plamínky se prodíraly skrze jemné třísky, kterých měl kupec s sebou vždy nadbytek. Tma se dnes zjevila neočekávaně brzy. S několika většími poleny, které kupec mezi tím naštípal svou zálesáckou sekyrkou, ovšem vydrželi až do rána. To prokřehlá Desmona nevítala s přílišnou radostí, neboť teplá ovčí vesta ani kožešina, kterou jí kupec poskytl, příliš neizolovala od okolní mlhy, která lstivě prolézala kdejakou škvírou, aby se přicucla k teplu a obtěžovala tak klidný spánek všech lesních návštěvníků. Kupec si zvykl na neklamné nepohodlí během cest, ovšem Desmona trpěla. Když zkontroloval vůz a popojel, pěkně se na ni pousmál. Zažehl v ní další jiskřičku naděje. 

Zrovna se blížili k rybníku, který jim prozradil nenápadný potůček vytrácející se až u samotného stavidla. Slunce v poledne silně zářilo a dodávalo krajině nezaměnitelný podzimní charakter. Habrové větvičky plné cvrlikajících vrabců a hejna holubů zobajících zbytky z polních žní se vzájemně prolínaly v slabém větru nadcházejících pošmourných dnů. Tito ptáci se vždycky vraceli do stejného místa za rybníkem, a tak kupce napadlo, že se tam snad nachází nějaká osada. Nemýlil se. Zasněný rybář s prázdným podběrákem odbytě mávl napruženou udicí, a tak mu ukázal cestu, kterou už tu a tam prodchnulo několik popadaných listů s výjimečnou podzimní texturou.

(...)

Pohádkový recept: Králičí karbanátky

Na přípravu králičích karbanátků potřebujeme:

200 g králičího masa, 100 g vepřového bůčku, kousek cibule, 1 žemle, česnek, mletý pepř, sůl, majoránka, 1 malé vejce, 1 lžíce hladké mouky, asi 2 lžíce strouhanky

Na obalení: 1 vejce, hladká mouka, strouhanka, tuk na smažení

,,Králíčku, ušáčku, otevři vrátka a skoč mi do hrnce, ať můžu připravit králičí karbanátky", prohlásila hospodyňka nadějeplně k vykrmenému králíkovi.

,,Proč bych ti skákal do hrnce, když se tam nevejdu? Vykrmila jsi mě natolik, že tvůj hrnec je na mě už malý", odvětil králík poněkud vychytrale, když pozoroval, jak hospodyňka neobratně otevírá vrátka od králíkárny.

,,Vezmi si raději pekáč! Ohneš mi packy, ohneš mi hlavu, a tím spíše se vejdu do pekáče i do trouby, ne?"

,,No ale pekáč se přece musí promazat sádlem a kde ho mám vzít, když mám zrovna rozpálenou pec?" zeptá se hospodyňka trochu nejistě.

,,Já ti přisypu ještě krapet ječmene. Ty ztučníš a pekáč si vyškvařím sádlem tvým", dodala hospodyňka hřejivě.

,,A co kdybys přidala trošku toho koupeného z masny, co schováváš v oprýskané ledničce s vajíčky venku vedle komínu z ošatek?" odpověděl králík prolhané hospodyňce.

,,Nemůžu z něj dát ani trošku, to by nedopadlo dobře. To nejde", přiznává hospodyňka se strachem, že o své zásoby sádla přijde.

,,Jak ale uděláš ty své karbanátky, když ti chybí to hlavní - králík? Budeš je muset ukuchtit na bio. Třeba časem zhubneš a já se možná najím také. Karbanátky se zapékanou brokolicí a křehkým salátem jako příloha vyzdvihnou tvé jídlo do nebeských výšin", navrhoval králík, a přitom jí poradil, jak se stravovat alternativněji.

,,Brokolice je sice fajn věc, ale to v receptu není. Co když se mi moje karbanátky nepovedou?"

,,Zkus to a možná ti to i zachutná", pronesl králík, aby ji podpořil ve změně zažitého postoje.

Najednou si králík všiml, jak hospodyňka zuřivě přemýšlí s upřeným pohledem do slámy v králíkárně.

,,Nepotřebuješ náhodou zatopit?" zeptal se králík rozmařilé hospodyňky.

,,Máš pravdu, sic mi pec vyhasne", odběhla s otevřenou pusou ke své peci, aby přiložila a uklidnila se.

,,Toť, abys mě upekla. Na špek ti už neskočím", procedil králík tiše mezi fousky a vyskočil z kotce do zahrady, jelikož hospodyňka zapomněla zavřít vrátka.

Králík zaběhl do nedalekého lesa, aby se zachránil a snížil svoji váhu, zatímco hospodyňka naštvaně vyhlížela dalšího králíka, který by jí skočil do hrnce o něco ochotněji.

Úryvek z literárního příběhu - Florešník

To bylo radosti, když si udýchaný pan Florešník vyzvedl svůj balíček od tety Doris a rozparáděně ho umístil doprostřed slavnostně nazdobeného stolu v kuchyni svého nádražního domku.

,,Už abych rozbalil svoje pastelky,“ zasněně si pomyslel, když odklonil hlavu k nefunkčním hodinám.

Zastíněný prostor a nedbale očalouněná lavice pod oknem vrhaly nevlídné potemnění, které mu překáželo ve zkoumavém pohledu na dlouho očekávané barvičky. Rozhrnul závěsy, zkontroloval závory se světelnou signalizací a přitom vzrušeně ohmatával pečlivě zabalenou krabičku obvázanou dvěma perleťovými mašlemi, když zrovna prosvištěl rychlík do Hradce.

,,To nemůžeš chvilku vydržet?" zahoukal na něho z okna a se vší vážností si nasadil své pootočené brýle zpátky na oči. Poté se vrátil ke stolu, aby rozkmital své nedočkavé prstíky, a tím se dotkl elegantní dárkové kartičky s úhledně zapsaným věnováním.

,,Tetiččin památný krasopis," uculil se, ačkoli rozmáčený inkoust poněkud spolykal obsah jejích slov.

Akorát se otáčel pro kratinký nožík z odlomeného šuplíku, když se domkem znovu rozhostil dunivý rachot z dalšího projíždějícího vlaku, který se zde pravidelně potkával s tím hradeckým.

,,To je najednou spěchu! Ani mě nenechají rozbalit si moje pastelky," zamumlal si pro sebe.

,,Stejně má skoro pětiminutové zpoždění," dodával při pohledu na své zastavené hodiny nad prosklenou skříňkou se vzácnými nádražními hrníčky, a přitom nervózně pozvedával svůj zálesácký nožík, aby opatrně rozpáral uzlík u dárku.

Podařilo se mu odstranit všechen přebytečný dárkový papír, který šustivě odložil stranou pro budoucí příležitosti. Zůstala tak před ním jen odhalená kartónová krabička oblepená hnědou izolepou.

,,Ještě chviličku a uvidím své barevné poklady," přemýšlel s upnutým zrakem na svůj dárek.

,,Za deset minut má přijet další rychlík z Liberce," přemítal, když mu z pootevřené skříňky vypadl jeden puntíkatý hrníček.

,,Jejej. Kdo mi to sestřelil můj hrníček?" rozzlobeně vykoukl z otevřeného okna, kdy nastalý průvan rozklepal i ostatní porcelánové hrnky.

Před domkem mu právě zastavil liberecký rychlovlak, který se ovšem řídil vlastním jízdním řádem a nespoléhal se na roztržité informace miniaturního Florešníka, na kterého strojvedoucí takřka ani nedohlédl.

,,Však já ti to spočítám," rozčiloval se při pohledu na odjíždějící vlak s bílou halenou, tanečními kalhotami a rozpuštěnými vlasy, které si občas pokrýval malým kloboučkem.

Právě si pomyslel, že je nutné zamést střepy z rozbitého hrnku, ale myšlenka na nerozbalené pastelky ho pronásledovala více než rozmazaný akvarel, který se mu trochu poničil od průvanu z projíždějícího vlaku.

,,Už za pár minut odstraním tu ošklivou izolepu a ořežu si první pastelku," doufal, když si předtím zkontroloval, že jsou stále na svém místě.

Opatrně přikládal své studené prsty na krabičku pastelek a zádumčivě jimi poklepával o hliníkové víčko. V představách utíkal do nedalekého lesa za nádražním domkem. Teď zrovna ale očekával příjezd osobního pardubického vlaku i s několika důvěrně známými tvářemi cestujících, kteří se vzápětí rozprchávali do blízkých domovů. 

Najednou si všiml, že se vedle drobné vázičky na stolku s pastelkami nachází kovové ořezávátko, které tak dlouho postrádal.

,,Jaké štěstí," pomyslel si, když náhodou pootočil dalším hrnečkem, za kterým se mu celou dobu ukrývalo, aby současně rozhrnul neposedné záclonky, které zadržovaly světlo do místnosti.

To už se ale blížil osobní vlak, který přibržďoval přesně tak, jak mu nastavují předpisy i výstražné signály neklidného Florešníka. Ten se právě zvedal z vratké židle, aby přehodil výhybku pro další kus cesty.

S rukama zakleslýma do sebe se zase rychle posadil zpátky na své místo, a tak osobní vlak pokračoval nerušeně dál do Hradce.

Ohlédl se za ním a do druhé ruky si nachystal plechovou konvičku, kterou zaléval několik povadlých květin v oknech nádražního domku. Rozpomněl se, že postrádá více veselejší nálady. Zaplavily ho totiž nepříjemné myšlenky z posledních let, kdy posedával v nádražním domku, pravidelně vykonával strážní službu, popíjel kávu a občas peprmintku, a přitom očekával příjezd dalšího rychlovlaku, o kterém se doslechl z nádražního rozhlasu, jehož frekvenci stabilně zachytával jen v případě, kdy zrovna žádný vlak pod jeho okny neprojížděl.

,,Takhle si představujete důslednou službu?" zaskočil ho obávaný kontrolor Rampejz, jakmile zahlédl ve dveřích zmateného Florešníka.

,,Nezlobte se, pane kontrolor, dneska tu projely tři vlaky a nečekal jsem, že se tu tak najednou objevíte," odpověděl a zároveň se pokoušel zakrývat nepořádek v kuchyni i porušené spojení s vedoucí stanicí.

,,Můžu dál?" ohlédl se za Florešníkem, aniž by očekával nesouhlasnou odpověď. 

Drážní kontrolor Rampejz se svědomitě rozhlížel po místnosti, kde Florešník bydlel i pracoval zároveň.

,,Není Vám tu zima?" podíval se na Florešníka, zatímco si třel rukama o sebe, aby se trošičku zahřál.

,,Není.", odpověděl Florešník s kabátem, který si narychlo přehodil přes sebe, jakmile se zase ochladilo.

,,Tak aspoň zavřete to okno." vzkázal mu a přitom se rozhlížel, zda tu Florešník nemá něco k snědku."

Několik posledních nevinných podzimních listů dopadlo k zemi tak neslyšně, jak plynul rozhovor kontrolora Rampejze s nádražním hlídačem za okny nádražního domku. Nezdálo se, že je Florešník nadšený z nezvaného hosta. Zpočátku Rampejze příliš nevnímal, ale když se jeho žadonění o kus výběrové šunčičky s domácími plackami stupňovalo, rozhodl se, že se uvolí a předá mu svoji večeři. Ten mu zakrátko prominul mnohé pracovní prohřešky, kterých si během návštěvy povšiml, ale zatím se o nich nezmínil.

Když si nasazoval bundu a čepici, ohlédl se s plným panděrem za Florešníkem, který právě příkladně vypravoval další vlak do Hradce, kam měl nyní Rampejz také namířeno.

,,To je dost, že odsud zmizel." pomyslel si hladový Florešník při pohledu na prázdné obaly od potravin, ušpiněný ubrus a odjíždějící vlak. 

Znenadání se opět posadil na svou důvěrně známou židli, která se pod váhou kontrolora Rampejze poněkud rozklížila. Další vlak se přibližoval, ale Florešník stále nestihl ořezat svou žlutou pastelku, aby si rozveselil posmutnělý den. 

Náhle dostal drážní oznámení o tom, že očekávaný vlak bude mít zpoždění, a tak se zaradoval i se svou žlutou pastelkou, která mu vnesla úsměv na tvář hned, jak ji prvně zahlédl v krabičce od tety Doris. ¨

Teď tuto lehounkou pastelku opatrně pozvedl oproti oknu. Zadíval se, jak světlo na chvíli vyzdvihuje její obrysy, pomaličku se rozlévá po celé délce tohoto barevného dřívka  a také, jak mizí hned, když Florešník tuto pastelku přikrývá svou dlaní.

Když se žluť pastelky vpisovala do Florešníkova vědomí, neopomněl ani na několik hrušek, jejichž žlutozelený nádech vytvářel neopakovatelné zážitky ve Florešníkových vzpomínkách.. Najednou se ocitl o několik let nazpět. Připomněl si vojsko, které pochodovalo Moravou během napoleonských válek a zastavovalo se v místních vesničkách, aby se občerstvilo popadaným ovocem, kdykoli se naskytla příležitost. Postupoval s nimi tu jako zbloudilá kočka, tu jako divoký zajíc hledající bezpečí v křoviscích nedaleko lesa za Slavkovem, jindy jako vtíravá moucha, která se živila zbytky hnijících hrušek sešlapaných pod jejich botami.

Na horizontu soumraku onoho podzimního dne se pozastavil, aby dokreslil přesný odstín té jedinečné okrové hrušky, kterou spatřil na rozcestí před vesnickým stavením, kolem kterého putovala ještě včera spojená vojska Rakušanů a Rusů, aby dostihla francouzské bataliony s moravskými přívrženci. Ti už je vyhlíželi z vysokého kopce spolu s několika mohutnými hrušněmi, na jehož úpatí právě odpočívaly ony unavené francouzské pluky.

Florešník zahlédl, jak se několik vojáků zakusuje do sytě žlutých hrušek. Jejich sladká šťáva pomaličku stékala po vyprahlých ústech mladých mužů, jejichž černé kadeře splývaly s jejich vlněnými nákrčníky. Zřejmě očekávali další postup armády, jelikož se proslýchalo, že se nachází poblíž bitevního pole a bitvy, ke které mělo zanedlouho dojít.

To už Florešníka zavedla jeho oblíbená žlutá pastelka zpátky do nádražního domku, protože si vzpomněl, že další rychlík do Hradce na něho rozhodně nepočká a stejně tak rozkreslená hruštička, ke které zrovna hledal další spřátelenou pastelku.

Jedna barvička za druhou mizela pod jeho rukama, a on nepřestával pečlivě skládat každou pastelku zase zpátky tak, jak je zahlédl hned po rozbalení tetiččina dárku.  Pod jeho rozkmitané prstíky se nyní připletla tmavě hnědá pastelka. Pohlédl na ni s nedůvěrou., ale tmavé záhony od včerejšího deště a letošní bohatá sklizeň výběrové zeleniny před nádražním domkem ho přesvědčily o tom, že zkusí připojit tuto pastelku k té žluté, aby se jeho rozkreslená slavkovská hruška zaskvěla v původní okrové kráse, kterou lidé znali už v devatenáctém století.

Před nádražním domkem se nacházely také závory, o jejichž datu umístění se nedozvěděl ani Florešník. Dráha je nechala zprovoznit už dlouho před ním. Současnému hlídači svěřených prostor se podařilo zjistit, že jsou vyrobené z hrušňového dřeva, jehož třísky se stávaly s potupujícím věkem čím dál tím více viditelnější.

Za hezkých letních dnů se Florešníkovi podařilo občas zachytit i kouzelný závan ovocného dřeva, který pronikl až do nevelké místnosti, ze které obsluhoval provoz ve zdejší vlakové stanici.

,,Hurá", vykřikl Florešník s oběma pastelkami v rukou ve chvíli, kdy se ohlásil další hradecký rychlovlak.

,,Podařilo se mi nakreslit tu výtečnou slavkovskou hruštičku, která se mi tam tak zalíbila", zaradoval se a pošoupl si nohou, ačkoli průvodčí marně očekával jeho asistenci při výpravě vlaku.

Když vlak konečně odjel a vítr se utišil, Florešník si oddychl. V pološeru přivíral okenice a právě usedal ke svému čtvercovému stolku s vyšívanou dečkou s housličkami, která ho pokrývala. V rozích stolku se vždycky ještě nacházely drobné svazky lučních kytiček, které si s chutí nasbíral za domem. Na podzim je vystřídaly ty sušené.

Svou pěknou okrovou hruštičku se zachycenými kadeřemi onoho neznámého napoleonského vojáka zaznamenal na své nejnovější kresbě, kterou si umístil do desek ve svém historického deníku. Ten se nacházel ve velké krabici hned pod stolem. Poté rituálně zapálil kalíšek.

Právě se stmívalo. Florešník si s umazanýma rukama od pastelek odkrýval peřinu. Tma se soustavně prodírala za každou větvičkou, které rychle zdolávala jako při slalomu. Teď se zastavila u jediného osvětleného domku v okolí, kde dnes Florešník ukončoval svoji službu. 

Ačkoli si teď omyl tvář, tělo a navlékl si dlouhé pyžamo, nespokojeně se ohlédl na postel. Zapomněl opatrně odsunout plyšovou koalu, kterou neobratně překlopil. Sotva zavřel oči a přivinul se ke své poupravené plyšové koale, znovu se rozdrnčelo několik hrníčku v kuchyni, které si svědomitě vyskládal na dřevěné poličky jako suvenýry z dalekých cest. Kdykoli mu některý z nich upadl, rozčílil se a hrozivě zanadával, jelikož mu tím zanikla vzpomínka na cestu, kterou v minulosti vykonal. Tak jako když našel několik výtečných pomerančů na italském venkově, které popadaly z přeplněného košíku jedné vlasaté vesničanky, se kterou si tolik rozuměl.

Teď opožděný vlak znovu rozčísl jeho vyladěnou nervovou soustavu  a zametené střípky z rozbitého hrníčku s pomeranči posmutněle naházel do koše. V nádražním domku uprostřed borovicového lesa s jedinou přístupovou cestou, kam občas pronikl nálet odolného javoru, štíhlé břízy nebo kujného habru, se vyskytovalo i několik zakrslých smrčků, které potajmu opečovával před lesní zvěří a kůrovci.

Mlžné opary se linuly potměšilým krajem při ranních červáncích, přes které lidské oko už nedohlédlo. Příroda pomaličku propouštěla ze svých nekonečných tvarů a zákoutí pouze známý ranní cvrkot několika lesních ptáků, kteří ohlašovali další den ve svých barevných opeřených uniformách. Hned za rozbřesku vysílala příroda k nemocným stromům osvědčené opeřené léčitele z řad datlů a strakapoudů, kteří instinktivně ulevovali napadenému dřevu, aby se za několik chvil ozvalo místní slepé rameno menší říčky, která se stala brouzdalištěm pro některé černé lysky, žáby, vodní hmyz a příležitostné bílé volavky.

V této oblasti se teď nedalo příliš dobře vyznat, neboť scházelo dostatečné osvětlení, kterému úzkostlivě zabraňovala nově vzniklá mlha, pro kterou ranní úsvit neznamenal žádnou překážku. Do stop od lesních zvířat z předešlé noci se ovšem obtisklo i mnoho modřínových jehliček, které vyskládaly jemný kobereček až k lesnímu potůčku. Tyto zvířecí stopy se mísily s lidskými. Tuto trasu si vyhlédl také Florešník.

Jelikož zrovna neobsluhoval provoz ve vlakovém nádraží, rád se prošel těmito místy až k nedaleké studánce, kterou zde vymlel tento nepatrný potůček. Pozoroval nádherná zákoutí kapradin, lesních sasanek, borůvčí a trnek, z nichž vyráběl marmelády, které skladoval ve skleničkách s cedulkami data výroby.

Když si dnes pozorně prohlížel svou pěkně zásobenou lesní útulnu se zavařeninami z ovoce z okolních lesů a s pečlivými popisky, přemýšlel, co letos udělá s tolika pochutinami. Jedna sklenička vyskládaná přesně vedle druhé vždycky rozněžnila srdíčko tohoto nádražního mima.

Teď upoutala jeho zrak hezky vybroušená sklenička se šípkovou marmeládou. Vzpomněl si, jak ji teta Doris tolik milovala a přidávala ji svým dětem nejčastěji na palačinky. Usoudil proto, že ji nenechá jen tak ležet na staré poličce v lesním úkrytu, ale že ji zabalí do krepového papíru, hezky obváže, opatří visačkou se vzkazem a uloží do krabičky na stolku v nádražním domku.

Znovu rozsvítil svou starožitnou lampu s oblíbenou marmeládou v kapse, když neobratně zakopl o posunutý botník hned vedle. Ve vedlejší místnosti se nacházela postel, několik pytlů s vyskládaným oblečením a nedaleko nich smotané klubko tenkých pestrobarevných pentliček. Mezi nimi na stole se nakupily i vzácné pastelky, s nimiž ho kreslení bavilo čím dál tím více, i když si teď narazil koleno.

(....)

Úryvek z květinového příběhu: Květinový automat

Zajímavý automat postávající na Piazza del Fiore v podloubí pod historickými lampami už zdálky problikával neonovými barvami. Dnes večer zářil silněji než obvykle. Objevil se tu znenadání před několika lety pro cestující, jako když se mávne olšovým proutkem, ačkoli se olše ve městech už většinou vůbec nevyskytují. Tento květinový automat přesto téměř nikoho nenadchl od doby svého zabudování.

Každý horký nápoj se vydával z přístroje podle toho, jakou květinu si náhodný zákazník vybral. Čaj z květinového automatu Rosy Laxisové stával pár drobných a já jsem se u něho zastavoval každou sobotu.

Tradičně oblíbená červená růže mě dnes večer přilákala stejně jako žíznivého čmeláka i s nachystaným modrým deštníkem, protože zase hlásili, že má pršet.

Vlak mi odjížděl za čtvrt hodiny, ale té růži se nedalo jednoduše odolat. Po většinu dne zářila v okénku automatu tak, jak v něm elektřina nerušeně vibrovala. Melissa s Echinaceou, které se nacházely hned vedle Rosy, už spokojeně podřimovaly pod polštářkem svého okvětí podobně jako moje žena na polštáři naplněném levandulí.

Teď se zrovna z amplionů ozývalo, že brzy skončí dnešní provoz na nádraží a zároveň se vybízelo k nástupu do posledních vlaků.

Za mými zády se ovšem právě rozhostilo prapodivné ticho. Amplion najednou utichl, a tak jsem zaslechl šelestivý hvizd dlouhé sukně neznámé krásné ženy, která zůstávala se zamyšleným pohledem na nedalekém kopci. Pod hebkou bundou s kožíškem ještě skrývala nevšední tričko s lilií a ruce si pokrývala jemnými bílými rukavičkami, na které usedával jeden poletující chrobák za druhým. Tito brouci vypadali jako vybroušené šperky. Připadalo mi, že má snad deset prstenů, a přitom žádný.

Rosa Laxisová, jak se mi drahá neznámá mimoděk představila, stále civěla na památnou hůrku v tajemných vzpomínkách, které znala jen ona a vibrující automat. Tato neznámá síla poháněla i další brouky z nedalekého lesíku a květinových záhonů kolem Piazza del Fiore. Ti se postupně slétávali kolem automatu a jeho přitažlivých květin, které si jednotlivě každý z nich oblíbil.

Poslední vlaky se už pomalu vzdalovaly ze svých nástupišť, ale Rosa stále postávala se zasněnou tváří obrácenou ke kopci a k mrakům. Jak se blížila půlnoc, ztišil se současně i barevný květinový automat s hodinami na hlavním panelu. Hádal jsem, kam se chce krásná Rosa vydat, když už všechny vlaky odjely, ale to ji zřejmě vůbec neznepokojovalo.

(...)

Úryvek z povídky - Plechový papoušek

,,Zatraceně! Proč není chvíli v klidu? Už jsem mu nasypal tři stovky a pořád křičí, že má málo," pomyslel jsem si, když jsem zaplatil jízdné u přepážky, jak nabádal uřvaný plechový dozorce.

Nestačilo, že za mnou stál tucet dalších cestujících, kteří se poslušně vyřádkovali ve frontě jako úhledné černé vrány a čekali, až zakrákají svou stanici. On neměl porozumění pro člověka s ranní otupělostí. Ztichl jen, když mu všichni poslušní cestující nadiktovali informace o cílové stanici a nasypali své mince do misky, které promptně přesunul do nádražní pokladny.

Tenhle nenažraný shluk plechu a elektrod láká své drahé pasažéry od brzkého rána. Sotva se dveře nádraží otevřou, už spustí své nastudované hudební kreace, na které si zvykli snad jen místní obyvatelé laviček a travnatých ploch před velkou skleněnou nádražní budovou. Vřískající plechový opeřenec se nejvíce rozehřál po šálku dobré kávy. Sebevědomě nastoupil na svůj hřad a oznamoval trasy vlaků po velké části Evropy. Za poskytování cenných rad dostával denně tučnou rentu v podobě kávových bobů, které příkladně odevzdával do kafemlejnku nádražní pokladní, u které právě vykonával druhou směnu jako správný žoldák. Vytříbený vypravěčský styl, neúprosné plnění svých povinností a ulehčení práce té které pracovnice, ocenila nejedna z nich, která se zrovna objevila na svém místě za skleněnou vitrínou.

Na kávovou dobrotu si zvykl už ve své cizokrajné domovině, odkud sem připutoval zabalený v nákladním vagónu. Za neustálou bdělost na kávových plantážích získal čestný řád a vysloužil si zasloužené postavení mezi ostatními exoty na Hlavním nádraží.

,,Kdokoli by mi zkřivil jediný drát, nechť nikdy nenajde cestu zpět," stálo vyryté na drobné cedulce na jeho krku.

Po ukončení směny se ukňouraný drátěný opeřenec umísťuje zpátky pod nádražní střechu na známé místo vysokého sloupu poblíž plechové kabiny, kde načerpává další jízdní řády v elektronické podobě. Ty papírové už dávno pohltil nejen čas, ale i zaneřáděná hnízda holubů. Moderní je totiž vysílat online nebo ze záznamu.

Když jsem dnes ráno popíjel svou první kávu na místním nádraží, pozorně jsem si ho prohlížel. On mi ovšem zařval stanici přímo do ucha, až jsem se oklepal, hned jak jsem se k němu přiblížil. Ostatní cestující potřebovali odjet, a tak jsem ve svém nelichotivém rozpoložení nezůstal příliš dlouho, neboť mé místo ve frontě zaujal někdo jiný. Zpovzdálí jsem zjistil, že nic nečte. Všechno mluví zpaměti. „Obdivuhodná kapacita ptačího mozku," řekl jsem si a znovu jsem nahlédl do novinového tisku.

(...)

Úryvek z povídky - Šanta

Inkoust už dávno oschl na mém redakčním peru. Celé dopoledne jsem totiž marně loudil v zapadlých komnatách své paměti, abych zaplnil nachystané stránky papíru zajímavým příběhem. Zvykl jsem si tvořit své rešerše na papír. Přesto jsem nemohl na nic přijít. Mé myšlenky nešlo utišit. Nestoudně a chaoticky si poskakovaly jedna přes druhou jako neposední švitořící ptáci, kteří posedávali na úzkém drátu ve velkých počtech, aniž by jeden druhému poskytl kousek prostoru. Nešlo je setřást, vyplašit a ani rozehnat. Nezbývalo než trpělivě počkat, až se zase uklidní nehledě na nátlak mých nadřízených a jejich dotěrných dotazů, kdy už zase dodám nějaký čtivý obsah.

V pražské redakci mi to sem tam připomínalo nucený pobyt. Rozptylovalo mě vysedávat téměř každý den v open space kanceláři, kde se efekt přirozeného psaní snižoval s každým dalším ruchem, který nešlo ovlivnit. Většině mladších kolegů to ovšem takto vyhovovalo. Nepatrné množství takových jako já se muselo podřídit v případě, že mají stále zájem setrvat v poměrně slušně čtivém deníku. Zde se nekladl důraz na osobní spokojenost zaměstnance. Tempo doby dává přednost jiným cílům.

Všichni redaktoři psali své články, kterými zaplňovali zejména internet. Ti prověřenější dostali výsadu přispívat svými sloupky přímo do tisku. Každý z nás měl svůj styl, ačkoli míra originality se s klesajícím věkem toho kterého kolegy také proměňovala. V současnosti platilo jiné pravidlo, jehož podstatu a také výši výplaty určovalo množství napsaných článků a nikoli jejich obsahová kvalita. Nemilosrdní čtenáři dnešní společnosti si tyto informace žádali a my jim tak poskytovali příslušný servis vyjádřený jejich poptávkou.

Já jsem psal nejraději v terénu. Alespoň na chvíli jsem mohl v krizových situacích absolutní redaktorské beznaděje opustit svou precizně ohraničenou kancelář i ohrádku, do které mě nadřízení s kolegy vměstnali, abychom se při práci vzájemně inspirovali. Když jsem usoudil, že dnes prostě nijak neuspíším přítok inspirace a přijatelného materiálu k psaní, začínal můj prvotní zápal pro věc nemilosrdně hasnout.

Nejraději píšu o životě a ze života. Další minuty plynuly a já se zamyšleně díval do monitoru před sebou, ačkoli jsem nic nečetl. Už jsem to nevydržel.

Zvedl jsem se ze židle. K tomu mě přiměl nejen stagnující krevní oběh, ale i bolesti v nohou. Zkusil jsem se projít po kanceláři a rozhýbat se. Nikdo si toho ani nevšiml. Teď jsem byl na chvíli sám sebou, a přitom jsem se necítil jako cvok.

Naše kancelář se nachází ve velké prosklené administrativní budově se slušným výhledem na pražský Karlín. Čtvrť, která patří k mým nejoblíbenějším. Připadal jsem si jako orel, který shlíží na kráčející chodce a přemýšlí, kam ho vítr zase zavane.

V redakčním mraveništi mi bývalo nevolno. Vydýchaný vzduch mi práci jen stěžoval.

Najednou jsem si uvědomil, že bude nejlepší, abych se vydal hledat inspiraci přímo do města. Vzal jsem si sako, blok na poznámky a omšelou rostlinu, kterou měla naše redakce celé roky na okně v redakci. Někdo z kolegů mě požádal, abych ji cestou vyhodil do popelnice, protože už prý objednali krásný exotický oleandr, který se spíše hodí k reprezentativním účelům. Nikdo neví, odkud se tam ta neznámá kytka vzala a kdo ji přinesl natož její název. Zalévala se jen, když si naše uklízečka vzpomněla. Přes nedostatek péče se jí celkem dobře dařilo. Hustě ozeleněná rostlina s vyčnívajícími nachovými květy připomínala divokou hluchavku. Nevypadala tak zle. Pomyslel jsem si, že je škoda ji vyhodit do odpadu, když stále žije, avšak pro členy naší redakce neznamenala vůbec nic.

Začalo mi navíc kručet v břiše, a proto jsem rychlou vycházku spojil s obědem. Jakmile jsem sjel výtahem několik pater dolů až na recepci a poslušně se odepsal, vykročil jsem na čerstvý vzduch, kde se mi vzápětí ulevilo. Cestou do oblíbené restaurace pod viaduktem poblíž Florence jsem hodlal vyhodit tu prazvláštní hluchavku, najíst se, vyřídit pár emailů a zase se vrátit nahoru ke svému laptopu.

Když jsem otevíral víko jednoho méně zaplněného černého kontejneru, uslyšel jsem za ním divný šelest. Myslel jsem si, že to bude pravděpodobně krysa, kterým se v Praze poslední dobou nebývale daří. Jaké odhalení nastalo, když mě namísto hladového hlodavce najednou vystrašila postarší žena, která zvědavě pozorovala, co to hodlám vyhodit. Drbala se ve vlasech, nervózně postávala a co chvíli něco ze vzduchu čichala. O pražskou bezdomovkyni se nejednalo. Měla na sobě úhledný černý kabát s kožešinovým lemem, příkladně upravené nehty, delší vlasy stažené do zdobené spony. V ruce držela elegantní nákupní tašku, ze které nenápadně vykukovaly prázdné lahve od vína.

Její upjatý pohled náhle spočinul na mé rostlině. Zeptal jsem se jí, zda netuší, o jakou rostlinu jde. Odpověděla, že to ví a nutně stála o to, abych jí ji věnoval. V tašce začala dokonce hledat peněženku s tím, že si ji zaplatí. Pamatovala si na ni ze svého mládí, kdy planě rostla na rumištích, loukách a také na rodinné zahrádce, než se přestěhovala do pražského pavlačového bytu v Karlíně.

Ta podivná dáma se mi svým způsobem zalíbila. Nechtěl jsem ji jen tak odbýt tou kytkou a odejít. Upřímně mi na té rostlině vůbec nezáleželo, ale s tou náhodnou paní jsem právě uzavřel dohodu, že pokud ji chce, bude mi muset vyprávět o tom, jak vypadal běžný život chudé venkovanky v Praze v dobách reálného socialismu.

Věřil jsem, že toto téma může vzbudit v moderním evropském velkoměstě jistý ohlas. Ona dostane rostlinu, o kterou tak dychtivě stála a já budu mít námět na ucelený příběh, který jsem ještě nenapsal. Souhlasila, a pozvala mě k sobě domů.

,,Pavlačové byty už nejsou to, co bývaly," vyprávěla mi cestou k sobě.

,,Pamatuju si, že když jsem se sem přistěhovala od nás ze vsi, všude byl prach a smetí od dělníků, kteří stavěli celé bloky i nové čtvrtě pro rozrůstající se město. Ani stavby a opravy některých domů u nás na Karlíně nebyly tenkrát výjimkou.“

,,Strýc mě tu vysadil s kufry a já už se pak starala jen o sebe. Zařídila jsem si tu byt a denně chodila do práce. Po večerech jsem se vzdělávala ve filozofických spisech Marxe a Engelse a užívala si bezstarostný a spokojený život.“

Tyto její řeči mě nijak nenadchly. Uvědomil jsem si, že moje interview se nemůže opírat o výpověď jedné komunistické stařeny, jakých jsou po celé zemi spousty. Chtělo to něco jiného. Šťávu, která dodá toku mých myšlenek šmrnc a článek, který bude otištěn.

Moje nová známá se celou cestu o mě neustále otírala, až mi to bylo nepříjemné. Ve své tašce jsem nesl pouze tu její rostlinu, pero a blok. Nic víc. Pomyslel jsem si, že jí třeba na stará kolena chybí mužský. Ale byl to omyl. Zaníceně mi totiž povyprávěla o tom, že na muže neměla čas, protože budovala lepší svět.

,,Už jsme tady," vyhrkla ze sebe tak nějak automaticky.

Zrovna jsme se zastavili před starým oprýskaným domem, který někdo pomaloval neuctivými graffiti. Zvenku se daly vypozorovat především mříže pro suterénní byty.

,,No palác to sice není, ale žila jsem tu ráda, než přišel převrat a ti mladí nám zničili veškerou naši celoživotní práci," smutně zavzpomínala.

Dovnitř bytu mě vpustila s podmínkou, že jí rostlinu dám a dodržím své slovo. Slíbil jsem jí to. Lusknutím prstů se z ledově nepřístupné komunistické babky stala velice příjemná žena. Krátkou vstupní chodbou jsem se dostal do atria celé pavlače, jejíž vzhled mě docela překvapil. Navenek dům hrůzy, uvnitř pokojná zahrada. Většina bytů už byla přesto neobydlená. Dalo se odhadnout, kde ještě lidé bydlí, ale nebylo jich tam mnoho. Dnes není moderní zdržovat se v těchto komunitách. Nájemné je díky tomu dosud relativně příznivé, a tak si to stará osamělá důchodkyně může ještě dovolit.

Po zběžné exkurzi po celém objektu mi sdělila několik základních informací o sousedech, ačkoli se k nim blíže nechtěla vyjadřovat. Kupodivu se necítila osaměle. Její byt se nacházel na ochozu v rohu hned po výšlapu po vratkých schodech a musím přiznat, že byl nejhezčí ze všech. Schodiště zdobily okrasné závěsné truhlíky, kde pěstovala nápadně podobné rostliny té, kterou jsem nesl v tašce. Na dveře do svého bytu si ještě navíc zavěsila parádní věnec z jejich sušených listů se zapletenými pentlemi v národních barvách. Každý krok po schodech si náramně užívala. Opájela se vůní, ale já necítil nic kromě vůně podzimních listů z okolních stromů z ulice, které tu a tam pokrývaly holé atrium. Nechával jsem to být, ale potají jsem si klepal na čelo se slovy, co jsem komu udělal a co si o mně její sousedé pomyslí. Vnímal jsem to jako zvláštní vrtochy staré dámy, přesto jsem napjatě čekal, co uvidím uvnitř.

Odemkla dveře. Čekal jsem to. Skromně zařízená komnata, která snad zamrzla v čase. Na začouzených zdech visely obrazy významných komunistických pohlavárů a nad kamny i portrét soudruha Gottwalda - zakladatele. V obývacím pokoji měla pohovku potaženou flísovou dekou, stolek, stojací lampu a koberec z kůže zastřeleného medvěda. Z obývacího pokoje se vcházelo do kuchyňky s malým sporákem a lednicí. Umyvadlo měla trochu upatlané od starých mýdlových kostek, které se dnes už ani nevyrábějí. Nahlédl jsem také do ložnice, kde se v rohu nacházela skromná jednolůžková postel s tvrdou matrací a menší okno do dvora. Když jsem se posadil, nachystala mi v kuchyni lahodnou kávu z ručně umletých kávových zrn. Jakmile mi položila hrnek na stůl, významně si mě prohlédla, zapálila si a rozpovídala se.

(...)

Květinový příběh: Železná lady

Sněžilo. Sněhové závěje se mocně dotýkaly silnice, která se rychle stala neprůjezdnou. Křehké vločky se lepily na cestu jako bílé záplaty ve stejnotvárném asfaltu. Bílá krajina se odrážela i v korunách stromů, jejichž větve se podlamovaly pod tíhou sněhu. Vítr, který ovíval její tvář, se vpíjel do kůže jako ostrý nůž. Vlasy si chránila jen červeným šátkem.  Šla dost pomalu. Připadala si, že jde po měkké, i když ledové peřině. Když došla k zatáčce, kde stál ukazatel s odbočkou do lesa, oddechla si. Na parkovišti postávala motorka. Někdo ji nastartoval a klíčky ponechal v zapalování. Netroufala si nasednout, protože věděla, že by ji nesvedla ani řídit. Cítila se ochromeně z nekonečného množství sněhových vloček, které jí zapadaly za krk, což zprvu odmítala připustit. Všimla si, že na motorce visí helma. Pomyslela si, že spíše odolá mrazu, když si ji nasadí.

Jakmile se jí dotkla, ucítila mírné stisknutí na rameni. Otočila se a uviděla muže s plnovousem. Zadívala se do jeho světlých očí, ve kterých se odrážely zkušenosti s chladnou krajinou, která se stala jeho domovem. Silný hlas souzněl s motorem jeho nastartované motorky. Na nohou měl teplé vlněné sněžnice a na sobě liščí kožich. Když se zadíval na chuděru, která byla takřka bosa, vzal ji s sebou na projížďku zimní zasněženou krajinou.

Stromy se míjely na začátku jízdy tak rychle, jako by se snad oba dva nacházeli v tunelu vytapetovaném fotografiemi zimních krajin. Postupně řidič uzpůsobil jízdu aktuální situaci, takže bylo dostatek času pozorovat rozeklané skály i údolí pod nimi, kam měl s ní namířeno.
Zanedlouho se zastavili v jeho dílně. Daroval jí kovové střevíce, které už dávno vytáhl ze své kamenné pece v předtuše, že se někomu budou brzy hodit. Stále si dosud zachovávaly příjemné teplo. Ke všemu je opatřil jemnou vlněnou vložkou, takže hřály při každém kroku.
Žena s červeným šátkem a s pivoňkovým tričkem pod vínovým kabátkem se právě posadila na židličku, jak jí potulný švec a kovář ukázal krátce po příjezdu. Když se podívala na slabě žhnoucí boty, jaké zatím nikdy nespatřila, věrolomně zapochybovala o poctivém dojmu, který na ni zanechal při seznámení. Tyto pocity jí naštěstí nevydržely dlouho. Bolest ji přesvědčila, aby do nich vsunula své poničené nohy co nejdříve.
Oddechla si. Chůze se vzápětí zlepšila tak, jak našlapovala s každým dalším krokem. Její nadšení se ovšem brzy proměnilo v úvahy, jak se zbavit dunivé ozvěny, která ji pronásledovala i při sebemenším pohybu v nových botách. Představila si, jak tyto zvuky také budou pekelně dráždit uši kolemjdoucích, a proto na nich příliš nelpěla. Neobyčejné boty zkrátka nenabízely mnoho pokoje. Každý zvuk se rozléhal do okolí jako dusot splašených koní.
,,Nech si je na nohou aspoň pár hodin!" nabádal ji šikovný švec.
Červený šátek kolem hlavy trochu zmírňoval rušivý dosah nepříjemných zvuků z upravených bot, a tak ho poslechla a odcházela s nimi zpátky do zasněžené krajiny. Konečně se zaradovala, když se jí vrátila svižnější chůze, na jakou si zvykla z dřívějších dob, a zbavila se tím pochodu nemotorného lenochoda.
Avšak nasazené tempo neudržela s přibývajícím večerem. Chodidla natékala pořád víc a boty už nemohla ani sundat. V chladném večeru zoufale strádala. Lidi, které cestou potkávala, se nevyznačovali pochopením. Nakonec další bolesti nevydržela a klesla do sněhu úplně.
Uchýlila se pod velký zasněžený smrk, kde nezůstala dlouho v zapomnění. Ačkoli ji zima začínala pomaličku uspávat ve své ledové náruči, brzy zaslechla známý rachot motorky, která se blížila k parkovišti, u něhož postával i její smrk. Motorkář Filištín na nic nečekal a odvezl ji znovu k sobě domů, protože prozíravě předpovídal, co vše se může stát. Boty jí odstranil z nohou a otoky rychle splaskly. Na přichystané posteli si mohla odpočinout. Když vstala, ohlédla se k nočnímu stolku, u něhož se nacházely nové kozačky v dárkové krabici.
Drobná nožka se bravurně vyjímala v lehkých moderních kozačkách od Filištínova kamaráda ševce Dobroděje, které jí je věnoval, a tak se vypravila s povděkem na cesty i ve svém oblíbeném pivoňkovém tričku pod vínovým kabátem.
,,Proč jsi mě nechal tolik vytrpět?" zeptala se ve dveřích a se slzami v očích žena s červeným šátkem na hlavě.
,,V té noze ti koloval prudký jed z předchozích cest. Natekla ti a kdybychom se nepotkali, zemřela bys," odpověděl jí trochu provinile.
,,Co tím chceš říct? Toto utrpení mě tedy zachránilo?"
,,Ano. Kov vysál z tvých nohou veškerý jed, který ti stoupal až ke kolenům. Nebýt tajemné síly těchto bot, žila bys už jen chvíli. Teď můžeš kráčet, kam je ti milo," otočil se zpátky ke své peci.
Náhle si žena povšimla, že mu v dílně panuje obrovský nepořádek. Výheň z kamenné pece a drobný popel zatemňovaly místnost, která vypadala jako neudržovaný sklep. Nabídla se na revanš, že mu dílnu uklidí. Při té práci si oba porozuměli a našli v sobě zalíbení. Žena zůstala a motorkář kul dál své kovové boty pro další nemocné, kterým navracel zdravou chůzi i ztracené sebevědomí.

Úryvek z květinového příběhu: Trbyličná slavnost

Mezi vznešeným shromážděním v tajuplném lese se právě objevila postarší dáma známá jako trpaslice Trbylice. V kraji Vlčích Doupat se jednalo o poměrně známou celebritu, která roznášela radost, štědrost a hojnost, kdekoli se vyskytla. 

Akorát si drobounký luční elf patřičně ometl několik smítek ze svých očí, když pozvolný vítr a stopy velikosti srnčích kopýtek upozornily na nelichotivé rozpoložení poněkud rozezlené Trbylice. Zapletla se do sasankového háje dost hustého a pěkného na moderní fotografii, ale nepraktického na přenocování. Trbylice jim naštěstí nezpůsobila příliš škody. Pošlapaná drobná bílá kvítka se dmula zpátky ke světlu tak, jak se Trbylice opatrně pohybovala, a tak téměř žádná neponičila.

Mnoha lesním tvorům se příjemně ulevilo, když se jí podařilo vyprostit z těchto něžných kvítků, které jim usnadňovaly orientaci v noční krajině, kde neexistovaly hodiny, ale pouze vlčí vytí. Po nocích zde pátrala po úrodné louce, kde by rozhodila svá zbylá lněná semínka, a vrátila tak lidem pevný řád v podobě odcizených hodin.

Trbylice se při svém putování touto krajinou neřídila žádnými mapami, ale vypěstovaným instinktem a pozorováním ukřičených špačků z nedalekého sadu, kteří jí rok co rok prozrazovaly ojedinělý výskyt gigantické třešně Pruney. Tu si oblíbila i drobná motýlí víla Lisaen s jednou cifernickou hůlkou, kterou lidem spěšně nahrazovala alespoň nějaký pojem o čase. Pod jejím starodávným a dobře známým stínem také čerpala energii a sílu na dlouhé lety po místních staročeských loukách.

Své kamarádce Prunee navíc poskytovala dočasnou ochranu před zkoumavými a úlisnými pohledy sousedky Vrtule, kolem jejíhož plotu se mirakulózně vyskytovaly poslední zbytky tradičního lnu, jehož nedostatkem Trbylice trpěla. Ke všemu si trpaslice náhradou zato vyhlédla rubínové šaty v lepší velikosti XS, ovšem nevyzpytatelné vlčí vytí ji zapomnělo informovat o otevírací době v lesním supermarketu.

Vzpomněla si, že se v Lesoně právě koná akční výprodej, ale už neměla záruku, že tam nakoupí vše, co potřebuje a stihne se včas a v klidu převléct. Chystala se totiž na zahradní slavnost u investičního poradce pana Malluse pod jeho typicky rozkvetlou jabloní.

Za projevenou ohleduplnost při krmení lesních srnčat, které místní říční nymfa Floris shromáždila v malé oboře, si Trbylice vysloužila prodlouženou otevírací dobu s rozšířeným sortimentem květinové módy, kam hodlala ještě na chvíli zavítat.

Když si konečně uvědomila, že se na nevyzpytatelné vlčí vytí nemůže zase tolik spoléhat, lépe si vybavila, kde se lesní obchodní ekocentrum nachází, neboť se obrátila na cestičku s nedalekým žlutým orsejem, kterého si tu nedávno vysela. Vyrašil rychle, a proto jí nejen zářil na cestu jako drobný žlutavý kamínek, jemuž měsíc dodával potřebnou záři, ale nezklamal ji ani poslední malinký orsejek, který ji dovedl až přímo před lesní povozy okolních podivuhodných bytostí. 

(…)

Květinový příběh: Kloboučnice Rexová

Slečnu Rexovou tu zná každý. V jejím obchodě totiž visí jeden úhledný klobouk za druhým. Seřadila si je podle barev, stylu i velikosti tak, aby vytvořily kostru vymřelého dinosaura na stěně v pozadí. Všechny své klobouky zhotovila ručně a na závěr je nikdy nezapomněla patřičně ostužkovat. Některé jsou pletené, jiné plstěné, další vícebarevné, okrajově i jednobarevné.

Neroli Rexová na mě dnes zase mávala svou takřka neviditelnou drobnou rukou přes výlohu, jakmile mě zahlédla. Její pozdrav mě mile upoutal stejně jako přesně vystřelený šíp z napjaté tětivy sportovního luku, a tak jsem se rozhodl ji navštívit. S pastelovým kloboučkem a bílou stuhou vlající kolem nástěnného dinosaura zůstávala takřka nepřehlédnutelná.

Když jsem vstupoval do obchodu s módními klobouky, zastihl jsem ji, jak si pod kloboukem upravuje své promáčené vlásky z deštivého počasí. Svůj pultík si poněkud přizpůsobila nevelkému vzrůstu. Přesto obsluhovala každého svého zákazníka s vroucím srdcem, které jí tlouklo pod květinovým tričkem s pomerančovým květem. I přes husté provazy padajících dešťových kapek zůstávala dnes stejně reprezentativní jako celý její kouzelný obchod.

Ke svému oblíbenému klobouku často nosívala ještě polstrovanou sukýnku, která zakrývala její maličkaté nožičky a nevzdávala se ani svých hedvábných balerín, které jí stále zdobily chodidla, i když už dávno ukončila kariéru varietní umělkyně.

Teď na mě mrkavě pohlížela svýma velkýma očima, a tak jsem se více porozhlédl po obchodu, ačkoli jsem měl svůj klobouk od ní neustále na svém místě a o novém jsem příliš neuvažoval.

,,Co to neseš?" pravila Neroli poněkud důvěrně.

,,Pecen chleba a vejce do těsta," vzkázal jsem jí docela zaskočeně.

,,Odlož si to a natáhni ruce," vybídla mě s úsměvem.

Zatáhl jsem za dlouhý špagát nad jejím pultem, a tím jsem nahlédl do potemnělého ateliéru. Za odkrytou záclonkou z mušelínu strnule postávaly staré šicí stroje s přehozenými kusy látek, které si pečlivě nastříhala během volných chvilek bez zákazníků. Na uzpůsobených tkalcovských stavech a šicích strojích trpělivě snovala další a další klobouky tak, jak potřebovala doplnit počty jejich kusů ve svých zakázkách. Pevné nitě chystala vedle sebe a těsně je vplétala do jehličkovitých strojů, které vytvářely klobouky z univerzálních šablon, se kterými ve městě proslula.

Drobné manufakturní stroje obsluhovala tak běžně, jako si každý den upravila svou porcelánovou pleť o kaolínový pudr z prášku, který se občas vydrolil z některých žáruvzdorných cihel na podlaze jejího ateliéru.

Když jsem se patřičně poučeně vrátil zpátky za Neroli a zatáhl znovu za špagát od ateliéru, všiml jsem si fotky starého pána na hlavě jejího dinosaura.

,,Kam tak zíráš?" ohlédla se za mnou s jehlou v ruce. ,, Ach tak, to je vzpomínka na rabína, který mi předal tento obchod i se všemi hlavami," dodala uctivě k jeho památce.

V té chvíli jsem ucítil, jak mi slabý proud studeného potu stéká po páteři. Zachvěl jsem se.

,,Neboj se, ty popleto," ohradila se zkrušeně nad mou nechápavostí.

Když zjistila, že se moje nejistota přesto spíše prohlubuje a nervozita nepolevuje, odskočila si pro jeden sádrový odlitek pánské hlavy pod slaměným kloboukem nedaleko od výlohy.

,,Už mi věříš? Jak bych asi zvládla vyrobit své klobouky, kdybych neměla tak skvělé šablony, jaké mi tu rabi zanechal?" vysvětlila a nasadila mi pobaveně slaměný klobouk na hlavu.

Tyto odlitky se staly nápovědou, která jí pomáhala lépe odhadnout velikost dámských a pánských klobouků pro tradičnější zákazníky, než jakým Neroli mohla někdy sama být.

(…)