Květinový příběh: Železná lady

Sněžilo. Sněhové závěje se mocně dotýkaly silnice, která se rychle stala neprůjezdnou. Křehké vločky se lepily na cestu jako bílé záplaty ve stejnotvárném asfaltu. Bílá krajina se odrážela i v korunách stromů, jejichž větve se podlamovaly pod tíhou sněhu. Vítr, který ovíval její tvář, se vpíjel do kůže jako ostrý nůž. Vlasy si chránila jen červeným šátkem.  Šla dost pomalu. Připadala si, že jde po měkké, i když ledové peřině. Když došla k zatáčce, kde stál ukazatel s odbočkou do lesa, oddechla si. Na parkovišti postávala motorka. Někdo ji nastartoval a klíčky ponechal v zapalování. Netroufala si nasednout, protože věděla, že by ji nesvedla ani řídit. Cítila se ochromeně z nekonečného množství sněhových vloček, které jí zapadaly za krk, což zprvu odmítala připustit. Všimla si, že na motorce visí helma. Pomyslela si, že spíše odolá mrazu, když si ji nasadí.

Jakmile se jí dotkla, ucítila mírné stisknutí na rameni. Otočila se a uviděla muže s plnovousem. Zadívala se do jeho světlých očí, ve kterých se odrážely zkušenosti s chladnou krajinou, která se stala jeho domovem. Silný hlas souzněl s motorem jeho nastartované motorky. Na nohou měl teplé vlněné sněžnice a na sobě liščí kožich. Když se zadíval na chuděru, která byla takřka bosa, vzal ji s sebou na projížďku zimní zasněženou krajinou.

Stromy se míjely na začátku jízdy tak rychle, jako by se snad oba dva nacházeli v tunelu vytapetovaném fotografiemi zimních krajin. Postupně řidič uzpůsobil jízdu aktuální situaci, takže bylo dostatek času pozorovat rozeklané skály i údolí pod nimi, kam měl s ní namířeno.
Zanedlouho se zastavili v jeho dílně. Daroval jí kovové střevíce, které už dávno vytáhl ze své kamenné pece v předtuše, že se někomu budou brzy hodit. Stále si dosud zachovávaly příjemné teplo. Ke všemu je opatřil jemnou vlněnou vložkou, takže hřály při každém kroku.
Žena s červeným šátkem a s pivoňkovým tričkem pod vínovým kabátkem se právě posadila na židličku, jak jí potulný švec a kovář ukázal krátce po příjezdu. Když se podívala na slabě žhnoucí boty, jaké zatím nikdy nespatřila, věrolomně zapochybovala o poctivém dojmu, který na ni zanechal při seznámení. Tyto pocity jí naštěstí nevydržely dlouho. Bolest ji přesvědčila, aby do nich vsunula své poničené nohy co nejdříve.
Oddechla si. Chůze se vzápětí zlepšila tak, jak našlapovala s každým dalším krokem. Její nadšení se ovšem brzy proměnilo v úvahy, jak se zbavit dunivé ozvěny, která ji pronásledovala i při sebemenším pohybu v nových botách. Představila si, jak tyto zvuky také budou pekelně dráždit uši kolemjdoucích, a proto na nich příliš nelpěla. Neobyčejné boty zkrátka nenabízely mnoho pokoje. Každý zvuk se rozléhal do okolí jako dusot splašených koní.
,,Nech si je na nohou aspoň pár hodin!" nabádal ji šikovný švec.
Červený šátek kolem hlavy trochu zmírňoval rušivý dosah nepříjemných zvuků z upravených bot, a tak ho poslechla a odcházela s nimi zpátky do zasněžené krajiny. Konečně se zaradovala, když se jí vrátila svižnější chůze, na jakou si zvykla z dřívějších dob, a zbavila se tím pochodu nemotorného lenochoda.
Avšak nasazené tempo neudržela s přibývajícím večerem. Chodidla natékala pořád víc a boty už nemohla ani sundat. V chladném večeru zoufale strádala. Lidi, které cestou potkávala, se nevyznačovali pochopením. Nakonec další bolesti nevydržela a klesla do sněhu úplně.
Uchýlila se pod velký zasněžený smrk, kde nezůstala dlouho v zapomnění. Ačkoli ji zima začínala pomaličku uspávat ve své ledové náruči, brzy zaslechla známý rachot motorky, která se blížila k parkovišti, u něhož postával i její smrk. Motorkář Filištín na nic nečekal a odvezl ji znovu k sobě domů, protože prozíravě předpovídal, co vše se může stát. Boty jí odstranil z nohou a otoky rychle splaskly. Na přichystané posteli si mohla odpočinout. Když vstala, ohlédla se k nočnímu stolku, u něhož se nacházely nové kozačky v dárkové krabici.
Drobná nožka se bravurně vyjímala v lehkých moderních kozačkách od Filištínova kamaráda ševce Dobroděje, které jí je věnoval, a tak se vypravila s povděkem na cesty i ve svém oblíbeném pivoňkovém tričku pod vínovým kabátem.
,,Proč jsi mě nechal tolik vytrpět?" zeptala se ve dveřích a se slzami v očích žena s červeným šátkem na hlavě.
,,V té noze ti koloval prudký jed z předchozích cest. Natekla ti a kdybychom se nepotkali, zemřela bys," odpověděl jí trochu provinile.
,,Co tím chceš říct? Toto utrpení mě tedy zachránilo?"
,,Ano. Kov vysál z tvých nohou veškerý jed, který ti stoupal až ke kolenům. Nebýt tajemné síly těchto bot, žila bys už jen chvíli. Teď můžeš kráčet, kam je ti milo," otočil se zpátky ke své peci.
Náhle si žena povšimla, že mu v dílně panuje obrovský nepořádek. Výheň z kamenné pece a drobný popel zatemňovaly místnost, která vypadala jako neudržovaný sklep. Nabídla se na revanš, že mu dílnu uklidí. Při té práci si oba porozuměli a našli v sobě zalíbení. Žena zůstala a motorkář kul dál své kovové boty pro další nemocné, kterým navracel zdravou chůzi i ztracené sebevědomí.