Úryvek z literárního příběhu: Hermafrost

V pustině pod Diamantovými skalami zahalené ledy a třeskutými mrazy se právě pohyboval osamělý mladík. Nezvyklá houba s černou plodnicí se objevila hned poté, co se přiblížil k této zasněžené krajině, aby doběhl za svým trvale neposlušným psem. Rozhodl se ho dostihnout a dát mu za vyučenou. Nevnímal vykotlané smrky ani rozlámané borovice trčící skrz místy milosrdný led jako ostré třísky. Z laciného nezájmu ho nevytrhly ani vysušené závany rostlin z loňského roku všude okolo. Potřeboval dohnat svého zaběhnutého psa.

Fešácký klobouk mu příliš nechránil hlavu ošlehanou větrem. Zpustošenou krajinu pozoroval s divným podezřením. Většinu ozdobných pírek, která posbíral v létě z opuštěných hnízd, která ztratila svůj prvotní význam, už vítr rozfoukal. Rozčílilo ho tak, že si svůj oblíbený lovecký klobouk zase nemá čím ozdobit. Nepříliš funkční zanesená píšťala vypadala v tomto nehostinném prostředí poněkud zvláštně. Celkový dojem nezachránila ani snaha o udržení pěstěného knírku, který zde ztrácel svůj estetický význam. Po kapsách zašpiněných dlouhých kalhot měl však stále několik barevných pamlsků.

Jak tak pobíhal podvečerní krajinou, nevědomě zakopával o smrkové pahýly, které v nastávající tmě přehlédl, a bořil se obličejem do sněhu. Jeho pes tak pořád získával náskok, zatímco on si stíral holýma rukama zbytky sněhu i ze svého vlněného kabátku. Zkoušel na něho z dálky alespoň zapískat, aby zastavil, jenže mu to dost dobře nešlo, a tak se jeho pes hnal dál, ačkoli se zima stále natahovala za ním svými prokřehlými prsty.

Za viditelnými korunami stromů, jejichž podrosty tvořily především hasivky a další kapradí, se měsíc zakrýval do stále hlubších a hutnějších mraků. Mladík se tu musel zjevně spoléhat na svůj orientační smysl a na svého nezvladatelného psa s nevysvětlitelným chováním, kterého neodolatelně vábil zápach nezvyklé houby. Ještě dříve, než značně udýchaně doběhl, pes už olízal černou houbu od sněhu. Tak rozporně se na sebe oba dva zadívali, když se znovu shledali. Pes slintavě užasl při pohledu na nový předmět v odhaleném podrostu jediného dubu v okolí, který se mu z pěkných dálav podařilo vystopovat, zatímco on sám zuřil, až si rozmačkal svůj plstěný klobouk.

Zelené jehličí, které se místy odhalovalo z mrazivé krajiny, jim naznačilo směr další cesty. Po několika ubohých metrech, které mladý muž vnímal jako věčné kilometry, ovšem došlo k neočekávané sněhové kalamitě.

Vítr se pozvolna zvedal. Kroužil po obzoru jako nevycválaný kůň a skákal z prohnutých smrků na křivé borovice, aby se hněvivě připletl oběma do cesty a poničil jim všechny přírodní ukazatele směřující k bezpečnému úkrytu. Stíny kapradin udávaly plamenné tempo také počínající nervozitě, která se stupňovala s nekončícím množstvím padajících vloček.

Pes se znovu začínal zajímat o černou houbu zahalující se opět do sněhu, a tak zatoužil hrabat. Zoufalý Frostan děsivě dupal po sněhu, až vyšlapal v kruhu travnatý palouček, když čekal, až se mu pes trochu unaví. Zdržovali se navzájem. Zelená tráva, kterou nepokojný mladík vzteky osvobodil od bělavé břečky, se zmítala ve větru jako vášnivé flamengo lesních tanečnic. Proklaté kapradiny zatemňovaly jasný výhled dovnitř příhodného lesíka, což natěšený pes nevnímal, sotva popadl černou houbu do tlamy. Modrý pamlsek, který vystrašený Frostan žmoulal v kapse, nakonec rozdrtil. Blankytné drobky rozhodil bez rozmyslu po zemi. Poměrně rychle je pohltila nezamrzlá bublající bažina, na kterou upozornily nedaleké probouzející se žáby. 

Uvnitř lesa podezříval mladík svého psa, že ho klame. Zmateně kroužil pohledem po zemi, po obloze, po korunách stromů, ale marně. V ruce schovával ještě několik barevných pamlsků, a tak se domníval, že mu snad jeho rozmazlený lovecký pes snáze pomůže a zavede ho do hezčích míst. Jakmile se přiblížil zpět k okraji lesa, hasivky se rozzuřily. Vítr a tma je vykreslily do odpudivých tvarů, aby snad odstrašily nové návštěvníky od pohnutek, že zase odejdou a naruší jejich staletí pěstovaný klid.

Na vyhlédnutém palouku se právě spokojeně povaloval veselý pejsek, který pobíhal předtím kolem své ukořistěné houby, která se teď zapustila do země. Frostan si poklepal nevěřícně na čelo a raději odvrhl zrak na jednu osamocenou zmrzlou muchomůrku pod velkým stříbřitým smrkem. Poseděl vedle ní na studené zemi jako unavený konipas.

Pes nevydržel dlouho v radostném rozpoložení. Jeho nová hračka se pevně zavrtala do země. Zaštěkal. Husté koruny jehličnatých stromů se nad nimi povážlivě skláněly. Zdálo se, že se vystrašený pes rozuteče, a proto se vytvořila neprostupná lesní klenba, aby snad oběma zabránila v nečekaném útěku ven z lesa.

Z mraků se zrovna rozléval déšť, jako když všechny konvalinky zatřesou svými baňatými kalichy. Kapičky čirého deště se snažily dostat skrze temné jehličí. Některým se to povedlo. Osamocený krkavec právě zakrákal ve větvích podivnou melodii. Mladík se zamračil. Pod lesní klenbou se náhle rozprostřela líbezná ozvěna mystických zvonků. Zdálo se, že pes už ztrácí zájem o další pamlsky, neboť ho více přitahovalo aktuální dění v novém prostředí, které doposud neznal.

Jehličnaté sevření se teď trošičku uvolnilo. Hřejivé vibrace pronikly i do prostoru mimo něho. Rozradostněný pejsek zrovna přilákal i poněkud překvapeného jeskynního trpaslíka Dahome s karamelovým vějířkem.

Za nadýchanou modrozelenou fialou, kterou slunce oživilo, se brzy prozradila i hladová křepelka Tesy. Ta si hledala švitořící potravu v sivém lesíku, kde se proplétala pod nevýraznými stébélky zašlých travin. Čepice šotka Dahome se však stávala nesnesitelnou. Zastrčil si ji proto zpátky do kapsy a povolal ohnivého přítele červeňáčka, který mu ochotně podal smetanově oříškovou srstnatou beranici, která zase byla poněkud velká. Znepokojeně se ošíval, a tak houfně zavolal na bratra rohatého potápku, který po něm pomrkával pod ohnutou vrbou, aby mu s ní pomohl. Ten se ovšem dál vyhříval na leknínovém listu pod starou vrbou a spíše se zajímal o pomalu roztávající ledové jezírko a nemalé hejno kvákajících olivových ropuch než o nepříjemnosti trpaslíka Dahome.

Proměnlivé počasí pročistilo okolní vzduch. Šelestivé zvuky šustících hasivek ztichly. Klidná harmonie se zrcadlila i ve Frostanově srdci. Pes se také uklidnil. Teď si spokojeně vychutnával svůj šarlatový pamlsek s kachní příchutí, a proto si příliš nevšímal nevrlosti trpaslíka Dahome ani usilovného hrabání vlídné křepelky Tesy.

Jeho pohled teď zavadil o citronkový narcis, který se objevil před nedalekým lopuchem. Trubkovité uspořádání andělské houfnice ho na chvíli přeneslo zpátky k dešti a ke křehkým konvalinkám, jejichž okouzlující vůně se provázala se vzpomínkami na horské jezero, kam svého pána kdysi doprovodil.

Za těch několik kilometrů, které naběhal a Frostan spíše nachodil, se krajina poněkud změnila a počasí se opět překlopilo z přívětivějšího oteplení na chladnější vlnu.

V nedalekém rákosí právě místní veselá panda Genesálka přehodila třmínek své červené kabelky přes ramínko, kde předtím potají kouřila višňový doutníček. Od voňavého dýmu jí odpadlo několik slabounce doutnajících jiskřiček, které opatrně seskupila do menšího prostoru s několika proschlými březovými větvičkami, smrkovým roštím a úlomky z borových šišek.

Opodál pod mladou smrčinou se akorát rozparádil chocholatý páv Dyson, který po ní po očku pokukoval. I jeho doběhl zdejší chlad, a tak rozvířil vzduch svými pery, aby se nepatrné plamínky z jejího ohniště rozhořely.

Psa zachvátila nedůvěra z nečekané společnosti. Znovu zaštěkl, ačkoli ho Frostan okřikl. Pandě Genesálce se pejsek zalíbil. Jeho puntíkatý kožíšek jí připadal tak trochu povědomý. Tento nezvyklý štěkot se roznesl i do údolí. Netrvalo dlouho, a objevilo se menší hejno májek, indigových brouků, kteří se sem právě stěhovali. V závěsu za nimi si pozvolna nezkušeně pochodoval šeříkový Orlíček, jemuž teplo z místního ohniště na palouku přišlo nejvíce vhod. 

Frostan užasl, jelikož se poněkud bolestně dovtípil toho, že nezmrzne. Rozrůstající se plamínky zůstávaly v bezpečném kamenitém kruhu, které pečlivě poskládal pracovitý myšák Bonas, po kterém kejklivě pokukovala panda Genesálka.

Když konečně vzrostla všeobecná pohoda v okolním prostředí, nečekaně přispěchal malý rozkošný luční koník Adenius s plyšovými rukavičkami, které našel na nedaleké louce. Loni rozkvetla do pozoruhodných barev. Zde se mu zalíbilo. Než rozkvete první jarní kvítí do botanické sbírky, usadí se a počká, až se ony semenáčky proderou na zahřívající se povrch z ledového stisku.

Během procházky rozmrzající krajinou si už také znenadání povšiml lákavého motýla Kolibea, který zářil jako oslnivý jarní lampion, ale který nebyl vůbec připravený na život v této drsné krajině. Adenius ho odehnal mávnutím lehké ruky, když zahlédl Bonasovu limetkovou čepici, kterou zde našel opřenou o scvrklého hříbka. Vrátil ji myšákovi, který si ji nasadil na hlavu, čímž znovu upoutal rozvernou pandu Genesálku stejně jako vystřelený šíp z nedalekých houštin.

Les se ztišil. Nepatrné plameny sem tam oživil letmý závan nahodilého větru. Luční koník Adenius znejistěl. Z míst, kde ještě nedávno spatřil rozpukaný šeřík a hned vedle fialovou růžičku na mechovitém skalisku, teď odbíhal jalovcový lučištník Saphir, pro kterého botanické úlovky lučního elfa Adenia znamenaly asi tolik, co pro pandu Genesálku. Ta odmítala přijmout kterýkoli z jeho květinových šperků, na které hleděla s podobným nepochopením jako na husté orobince na březích rozpraskaného jezírka.

(...)