Slaměnka

Zulíbám ruce a Vaše pěstěné dlaně,

tak nebohé a krémové jak lesní laně,

tak vášnivé máte prstoví konečků,

cinkáte hřejivě o cibulky zvonečků,

krajkoví jemnější než motýlí křídla,

huňatá hříva mi také už zřídla.

Ze schodů do nebe pletu si cestu,

dětem svým odmítám dávat jim křestu,

polaskám ústa, co dýchají teplem,

zametu vzpomínky, jež plynou si šeptem.

Ač ruce bělostné - ty laskavé údy,

zlomil jsem naprosto dřevěné chůdy.

Pod stromem poznání kořeny neznámé

jabloně kvetoucí, lístečky nestálé.

Vím, že se prochází životem na chvíli,

hledá se hodnota, co noci obílí.

Vy tančíte po cestě stejně jak panenka,

člověk se rozpadá jak podzimní slaměnka.

Okvětí dřímá si v perleti ranní,

dost bylo smyšlenek, dost bylo hraní.

Na vodě zůstává slaměnek kvítí

na důkaz života, co v temnotách svítí.

Teď zbývá vzpomínka na dětství bez strachu,

darmo se vznášíte na luscích od hrachu.

Kdy se zas dostanou pod čepec rozumu?

To vědí moc dobře v bláznivém konzumu.