Úryvek z povídky - Šanta

Inkoust už dávno oschl na mém redakčním peru. Celé dopoledne jsem totiž marně loudil v zapadlých komnatách své paměti, abych zaplnil nachystané stránky papíru zajímavým příběhem. Zvykl jsem si tvořit své rešerše na papír. Přesto jsem nemohl na nic přijít. Mé myšlenky nešlo utišit. Nestoudně a chaoticky si poskakovaly jedna přes druhou jako neposední švitořící ptáci, kteří posedávali na úzkém drátu ve velkých počtech, aniž by jeden druhému poskytl kousek prostoru. Nešlo je setřást, vyplašit a ani rozehnat. Nezbývalo než trpělivě počkat, až se zase uklidní nehledě na nátlak mých nadřízených a jejich dotěrných dotazů, kdy už zase dodám nějaký čtivý obsah.

V pražské redakci mi to sem tam připomínalo nucený pobyt. Rozptylovalo mě vysedávat téměř každý den v open space kanceláři, kde se efekt přirozeného psaní snižoval s každým dalším ruchem, který nešlo ovlivnit. Většině mladších kolegů to ovšem takto vyhovovalo. Nepatrné množství takových jako já se muselo podřídit v případě, že mají stále zájem setrvat v poměrně slušně čtivém deníku. Zde se nekladl důraz na osobní spokojenost zaměstnance. Tempo doby dává přednost jiným cílům.

Všichni redaktoři psali své články, kterými zaplňovali zejména internet. Ti prověřenější dostali výsadu přispívat svými sloupky přímo do tisku. Každý z nás měl svůj styl, ačkoli míra originality se s klesajícím věkem toho kterého kolegy také proměňovala. V současnosti platilo jiné pravidlo, jehož podstatu a také výši výplaty určovalo množství napsaných článků a nikoli jejich obsahová kvalita. Nemilosrdní čtenáři dnešní společnosti si tyto informace žádali a my jim tak poskytovali příslušný servis vyjádřený jejich poptávkou.

Já jsem psal nejraději v terénu. Alespoň na chvíli jsem mohl v krizových situacích absolutní redaktorské beznaděje opustit svou precizně ohraničenou kancelář i ohrádku, do které mě nadřízení s kolegy vměstnali, abychom se při práci vzájemně inspirovali. Když jsem usoudil, že dnes prostě nijak neuspíším přítok inspirace a přijatelného materiálu k psaní, začínal můj prvotní zápal pro věc nemilosrdně hasnout.

Nejraději píšu o životě a ze života. Další minuty plynuly a já se zamyšleně díval do monitoru před sebou, ačkoli jsem nic nečetl. Už jsem to nevydržel.

Zvedl jsem se ze židle. K tomu mě přiměl nejen stagnující krevní oběh, ale i bolesti v nohou. Zkusil jsem se projít po kanceláři a rozhýbat se. Nikdo si toho ani nevšiml. Teď jsem byl na chvíli sám sebou, a přitom jsem se necítil jako cvok.

Naše kancelář se nachází ve velké prosklené administrativní budově se slušným výhledem na pražský Karlín. Čtvrť, která patří k mým nejoblíbenějším. Připadal jsem si jako orel, který shlíží na kráčející chodce a přemýšlí, kam ho vítr zase zavane.

V redakčním mraveništi mi bývalo nevolno. Vydýchaný vzduch mi práci jen stěžoval.

Najednou jsem si uvědomil, že bude nejlepší, abych se vydal hledat inspiraci přímo do města. Vzal jsem si sako, blok na poznámky a omšelou rostlinu, kterou měla naše redakce celé roky na okně v redakci. Někdo z kolegů mě požádal, abych ji cestou vyhodil do popelnice, protože už prý objednali krásný exotický oleandr, který se spíše hodí k reprezentativním účelům. Nikdo neví, odkud se tam ta neznámá kytka vzala a kdo ji přinesl natož její název. Zalévala se jen, když si naše uklízečka vzpomněla. Přes nedostatek péče se jí celkem dobře dařilo. Hustě ozeleněná rostlina s vyčnívajícími nachovými květy připomínala divokou hluchavku. Nevypadala tak zle. Pomyslel jsem si, že je škoda ji vyhodit do odpadu, když stále žije, avšak pro členy naší redakce neznamenala vůbec nic.

Začalo mi navíc kručet v břiše, a proto jsem rychlou vycházku spojil s obědem. Jakmile jsem sjel výtahem několik pater dolů až na recepci a poslušně se odepsal, vykročil jsem na čerstvý vzduch, kde se mi vzápětí ulevilo. Cestou do oblíbené restaurace pod viaduktem poblíž Florence jsem hodlal vyhodit tu prazvláštní hluchavku, najíst se, vyřídit pár emailů a zase se vrátit nahoru ke svému laptopu.

Když jsem otevíral víko jednoho méně zaplněného černého kontejneru, uslyšel jsem za ním divný šelest. Myslel jsem si, že to bude pravděpodobně krysa, kterým se v Praze poslední dobou nebývale daří. Jaké odhalení nastalo, když mě namísto hladového hlodavce najednou vystrašila postarší žena, která zvědavě pozorovala, co to hodlám vyhodit. Drbala se ve vlasech, nervózně postávala a co chvíli něco ze vzduchu čichala. O pražskou bezdomovkyni se nejednalo. Měla na sobě úhledný černý kabát s kožešinovým lemem, příkladně upravené nehty, delší vlasy stažené do zdobené spony. V ruce držela elegantní nákupní tašku, ze které nenápadně vykukovaly prázdné lahve od vína.

Její upjatý pohled náhle spočinul na mé rostlině. Zeptal jsem se jí, zda netuší, o jakou rostlinu jde. Odpověděla, že to ví a nutně stála o to, abych jí ji věnoval. V tašce začala dokonce hledat peněženku s tím, že si ji zaplatí. Pamatovala si na ni ze svého mládí, kdy planě rostla na rumištích, loukách a také na rodinné zahrádce, než se přestěhovala do pražského pavlačového bytu v Karlíně.

Ta podivná dáma se mi svým způsobem zalíbila. Nechtěl jsem ji jen tak odbýt tou kytkou a odejít. Upřímně mi na té rostlině vůbec nezáleželo, ale s tou náhodnou paní jsem právě uzavřel dohodu, že pokud ji chce, bude mi muset vyprávět o tom, jak vypadal běžný život chudé venkovanky v Praze v dobách reálného socialismu.

Věřil jsem, že toto téma může vzbudit v moderním evropském velkoměstě jistý ohlas. Ona dostane rostlinu, o kterou tak dychtivě stála a já budu mít námět na ucelený příběh, který jsem ještě nenapsal. Souhlasila, a pozvala mě k sobě domů.

,,Pavlačové byty už nejsou to, co bývaly," vyprávěla mi cestou k sobě.

,,Pamatuju si, že když jsem se sem přistěhovala od nás ze vsi, všude byl prach a smetí od dělníků, kteří stavěli celé bloky i nové čtvrtě pro rozrůstající se město. Ani stavby a opravy některých domů u nás na Karlíně nebyly tenkrát výjimkou.“

,,Strýc mě tu vysadil s kufry a já už se pak starala jen o sebe. Zařídila jsem si tu byt a denně chodila do práce. Po večerech jsem se vzdělávala ve filozofických spisech Marxe a Engelse a užívala si bezstarostný a spokojený život.“

Tyto její řeči mě nijak nenadchly. Uvědomil jsem si, že moje interview se nemůže opírat o výpověď jedné komunistické stařeny, jakých jsou po celé zemi spousty. Chtělo to něco jiného. Šťávu, která dodá toku mých myšlenek šmrnc a článek, který bude otištěn.

Moje nová známá se celou cestu o mě neustále otírala, až mi to bylo nepříjemné. Ve své tašce jsem nesl pouze tu její rostlinu, pero a blok. Nic víc. Pomyslel jsem si, že jí třeba na stará kolena chybí mužský. Ale byl to omyl. Zaníceně mi totiž povyprávěla o tom, že na muže neměla čas, protože budovala lepší svět.

,,Už jsme tady," vyhrkla ze sebe tak nějak automaticky.

Zrovna jsme se zastavili před starým oprýskaným domem, který někdo pomaloval neuctivými graffiti. Zvenku se daly vypozorovat především mříže pro suterénní byty.

,,No palác to sice není, ale žila jsem tu ráda, než přišel převrat a ti mladí nám zničili veškerou naši celoživotní práci," smutně zavzpomínala.

Dovnitř bytu mě vpustila s podmínkou, že jí rostlinu dám a dodržím své slovo. Slíbil jsem jí to. Lusknutím prstů se z ledově nepřístupné komunistické babky stala velice příjemná žena. Krátkou vstupní chodbou jsem se dostal do atria celé pavlače, jejíž vzhled mě docela překvapil. Navenek dům hrůzy, uvnitř pokojná zahrada. Většina bytů už byla přesto neobydlená. Dalo se odhadnout, kde ještě lidé bydlí, ale nebylo jich tam mnoho. Dnes není moderní zdržovat se v těchto komunitách. Nájemné je díky tomu dosud relativně příznivé, a tak si to stará osamělá důchodkyně může ještě dovolit.

Po zběžné exkurzi po celém objektu mi sdělila několik základních informací o sousedech, ačkoli se k nim blíže nechtěla vyjadřovat. Kupodivu se necítila osaměle. Její byt se nacházel na ochozu v rohu hned po výšlapu po vratkých schodech a musím přiznat, že byl nejhezčí ze všech. Schodiště zdobily okrasné závěsné truhlíky, kde pěstovala nápadně podobné rostliny té, kterou jsem nesl v tašce. Na dveře do svého bytu si ještě navíc zavěsila parádní věnec z jejich sušených listů se zapletenými pentlemi v národních barvách. Každý krok po schodech si náramně užívala. Opájela se vůní, ale já necítil nic kromě vůně podzimních listů z okolních stromů z ulice, které tu a tam pokrývaly holé atrium. Nechával jsem to být, ale potají jsem si klepal na čelo se slovy, co jsem komu udělal a co si o mně její sousedé pomyslí. Vnímal jsem to jako zvláštní vrtochy staré dámy, přesto jsem napjatě čekal, co uvidím uvnitř.

Odemkla dveře. Čekal jsem to. Skromně zařízená komnata, která snad zamrzla v čase. Na začouzených zdech visely obrazy významných komunistických pohlavárů a nad kamny i portrét soudruha Gottwalda - zakladatele. V obývacím pokoji měla pohovku potaženou flísovou dekou, stolek, stojací lampu a koberec z kůže zastřeleného medvěda. Z obývacího pokoje se vcházelo do kuchyňky s malým sporákem a lednicí. Umyvadlo měla trochu upatlané od starých mýdlových kostek, které se dnes už ani nevyrábějí. Nahlédl jsem také do ložnice, kde se v rohu nacházela skromná jednolůžková postel s tvrdou matrací a menší okno do dvora. Když jsem se posadil, nachystala mi v kuchyni lahodnou kávu z ručně umletých kávových zrn. Jakmile mi položila hrnek na stůl, významně si mě prohlédla, zapálila si a rozpovídala se.

(...)