Úryvek z květinového příběhu: Květinový automat

Zajímavý automat postávající na Piazza del Fiore v podloubí pod historickými lampami už zdálky problikával neonovými barvami. Dnes večer zářil silněji než obvykle. Objevil se tu znenadání před několika lety pro cestující, jako když se mávne olšovým proutkem, ačkoli se olše ve městech už většinou vůbec nevyskytují. Tento květinový automat přesto téměř nikoho nenadchl od doby svého zabudování.

Každý horký nápoj se vydával z přístroje podle toho, jakou květinu si náhodný zákazník vybral. Čaj z květinového automatu Rosy Laxisové stával pár drobných a já jsem se u něho zastavoval každou sobotu.

Tradičně oblíbená červená růže mě dnes večer přilákala stejně jako žíznivého čmeláka i s nachystaným modrým deštníkem, protože zase hlásili, že má pršet.

Vlak mi odjížděl za čtvrt hodiny, ale té růži se nedalo jednoduše odolat. Po většinu dne zářila v okénku automatu tak, jak v něm elektřina nerušeně vibrovala. Melissa s Echinaceou, které se nacházely hned vedle Rosy, už spokojeně podřimovaly pod polštářkem svého okvětí podobně jako moje žena na polštáři naplněném levandulí.

Teď se zrovna z amplionů ozývalo, že brzy skončí dnešní provoz na nádraží a zároveň se vybízelo k nástupu do posledních vlaků.

Za mými zády se ovšem právě rozhostilo prapodivné ticho. Amplion najednou utichl, a tak jsem zaslechl šelestivý hvizd dlouhé sukně neznámé krásné ženy, která zůstávala se zamyšleným pohledem na nedalekém kopci. Pod hebkou bundou s kožíškem ještě skrývala nevšední tričko s lilií a ruce si pokrývala jemnými bílými rukavičkami, na které usedával jeden poletující chrobák za druhým. Tito brouci vypadali jako vybroušené šperky. Připadalo mi, že má snad deset prstenů, a přitom žádný.

Rosa Laxisová, jak se mi drahá neznámá mimoděk představila, stále civěla na památnou hůrku v tajemných vzpomínkách, které znala jen ona a vibrující automat. Tato neznámá síla poháněla i další brouky z nedalekého lesíku a květinových záhonů kolem Piazza del Fiore. Ti se postupně slétávali kolem automatu a jeho přitažlivých květin, které si jednotlivě každý z nich oblíbil.

Poslední vlaky se už pomalu vzdalovaly ze svých nástupišť, ale Rosa stále postávala se zasněnou tváří obrácenou ke kopci a k mrakům. Jak se blížila půlnoc, ztišil se současně i barevný květinový automat s hodinami na hlavním panelu. Hádal jsem, kam se chce krásná Rosa vydat, když už všechny vlaky odjely, ale to ji zřejmě vůbec neznepokojovalo.

(...)