Úryvek z literárního příběhu - Florešník

To bylo radosti, když si udýchaný pan Florešník vyzvedl svůj balíček od tety Doris a rozparáděně ho umístil doprostřed slavnostně nazdobeného stolu v kuchyni svého nádražního domku.

,,Už abych rozbalil svoje pastelky,“ zasněně si pomyslel, když odklonil hlavu k nefunkčním hodinám.

Zastíněný prostor a nedbale očalouněná lavice pod oknem vrhaly nevlídné potemnění, které mu překáželo ve zkoumavém pohledu na dlouho očekávané barvičky. Rozhrnul závěsy, zkontroloval závory se světelnou signalizací a přitom vzrušeně ohmatával pečlivě zabalenou krabičku obvázanou dvěma perleťovými mašlemi, když zrovna prosvištěl rychlík do Hradce.

,,To nemůžeš chvilku vydržet?" zahoukal na něho z okna a se vší vážností si nasadil své pootočené brýle zpátky na oči. Poté se vrátil ke stolu, aby rozkmital své nedočkavé prstíky, a tím se dotkl elegantní dárkové kartičky s úhledně zapsaným věnováním.

,,Tetiččin památný krasopis," uculil se, ačkoli rozmáčený inkoust poněkud spolykal obsah jejích slov.

Akorát se otáčel pro kratinký nožík z odlomeného šuplíku, když se domkem znovu rozhostil dunivý rachot z dalšího projíždějícího vlaku, který se zde pravidelně potkával s tím hradeckým.

,,To je najednou spěchu! Ani mě nenechají rozbalit si moje pastelky," zamumlal si pro sebe.

,,Stejně má skoro pětiminutové zpoždění," dodával při pohledu na své zastavené hodiny nad prosklenou skříňkou se vzácnými nádražními hrníčky, a přitom nervózně pozvedával svůj zálesácký nožík, aby opatrně rozpáral uzlík u dárku.

Podařilo se mu odstranit všechen přebytečný dárkový papír, který šustivě odložil stranou pro budoucí příležitosti. Zůstala tak před ním jen odhalená kartónová krabička oblepená hnědou izolepou.

,,Ještě chviličku a uvidím své barevné poklady," přemýšlel s upnutým zrakem na svůj dárek.

,,Za deset minut má přijet další rychlík z Liberce," přemítal, když mu z pootevřené skříňky vypadl jeden puntíkatý hrníček.

,,Jejej. Kdo mi to sestřelil můj hrníček?" rozzlobeně vykoukl z otevřeného okna, kdy nastalý průvan rozklepal i ostatní porcelánové hrnky.

Před domkem mu právě zastavil liberecký rychlovlak, který se ovšem řídil vlastním jízdním řádem a nespoléhal se na roztržité informace miniaturního Florešníka, na kterého strojvedoucí takřka ani nedohlédl.

,,Však já ti to spočítám," rozčiloval se při pohledu na odjíždějící vlak s bílou halenou, tanečními kalhotami a rozpuštěnými vlasy, které si občas pokrýval malým kloboučkem.

Právě si pomyslel, že je nutné zamést střepy z rozbitého hrnku, ale myšlenka na nerozbalené pastelky ho pronásledovala více než rozmazaný akvarel, který se mu trochu poničil od průvanu z projíždějícího vlaku.

,,Už za pár minut odstraním tu ošklivou izolepu a ořežu si první pastelku," doufal, když si předtím zkontroloval, že jsou stále na svém místě.

Opatrně přikládal své studené prsty na krabičku pastelek a zádumčivě jimi poklepával o hliníkové víčko. V představách utíkal do nedalekého lesa za nádražním domkem. Teď zrovna ale očekával příjezd osobního pardubického vlaku i s několika důvěrně známými tvářemi cestujících, kteří se vzápětí rozprchávali do blízkých domovů. 

Najednou si všiml, že se vedle drobné vázičky na stolku s pastelkami nachází kovové ořezávátko, které tak dlouho postrádal.

,,Jaké štěstí," pomyslel si, když náhodou pootočil dalším hrnečkem, za kterým se mu celou dobu ukrývalo, aby současně rozhrnul neposedné záclonky, které zadržovaly světlo do místnosti.

To už se ale blížil osobní vlak, který přibržďoval přesně tak, jak mu nastavují předpisy i výstražné signály neklidného Florešníka. Ten se právě zvedal z vratké židle, aby přehodil výhybku pro další kus cesty.

S rukama zakleslýma do sebe se zase rychle posadil zpátky na své místo, a tak osobní vlak pokračoval nerušeně dál do Hradce.

Ohlédl se za ním a do druhé ruky si nachystal plechovou konvičku, kterou zaléval několik povadlých květin v oknech nádražního domku. Rozpomněl se, že postrádá více veselejší nálady. Zaplavily ho totiž nepříjemné myšlenky z posledních let, kdy posedával v nádražním domku, pravidelně vykonával strážní službu, popíjel kávu a občas peprmintku, a přitom očekával příjezd dalšího rychlovlaku, o kterém se doslechl z nádražního rozhlasu, jehož frekvenci stabilně zachytával jen v případě, kdy zrovna žádný vlak pod jeho okny neprojížděl.

,,Takhle si představujete důslednou službu?" zaskočil ho obávaný kontrolor Rampejz, jakmile zahlédl ve dveřích zmateného Florešníka.

,,Nezlobte se, pane kontrolor, dneska tu projely tři vlaky a nečekal jsem, že se tu tak najednou objevíte," odpověděl a zároveň se pokoušel zakrývat nepořádek v kuchyni i porušené spojení s vedoucí stanicí.

,,Můžu dál?" ohlédl se za Florešníkem, aniž by očekával nesouhlasnou odpověď. 

Drážní kontrolor Rampejz se svědomitě rozhlížel po místnosti, kde Florešník bydlel i pracoval zároveň.

,,Není Vám tu zima?" podíval se na Florešníka, zatímco si třel rukama o sebe, aby se trošičku zahřál.

,,Není.", odpověděl Florešník s kabátem, který si narychlo přehodil přes sebe, jakmile se zase ochladilo.

,,Tak aspoň zavřete to okno." vzkázal mu a přitom se rozhlížel, zda tu Florešník nemá něco k snědku."

Několik posledních nevinných podzimních listů dopadlo k zemi tak neslyšně, jak plynul rozhovor kontrolora Rampejze s nádražním hlídačem za okny nádražního domku. Nezdálo se, že je Florešník nadšený z nezvaného hosta. Zpočátku Rampejze příliš nevnímal, ale když se jeho žadonění o kus výběrové šunčičky s domácími plackami stupňovalo, rozhodl se, že se uvolí a předá mu svoji večeři. Ten mu zakrátko prominul mnohé pracovní prohřešky, kterých si během návštěvy povšiml, ale zatím se o nich nezmínil.

Když si nasazoval bundu a čepici, ohlédl se s plným panděrem za Florešníkem, který právě příkladně vypravoval další vlak do Hradce, kam měl nyní Rampejz také namířeno.

,,To je dost, že odsud zmizel." pomyslel si hladový Florešník při pohledu na prázdné obaly od potravin, ušpiněný ubrus a odjíždějící vlak. 

Znenadání se opět posadil na svou důvěrně známou židli, která se pod váhou kontrolora Rampejze poněkud rozklížila. Další vlak se přibližoval, ale Florešník stále nestihl ořezat svou žlutou pastelku, aby si rozveselil posmutnělý den. 

Náhle dostal drážní oznámení o tom, že očekávaný vlak bude mít zpoždění, a tak se zaradoval i se svou žlutou pastelkou, která mu vnesla úsměv na tvář hned, jak ji prvně zahlédl v krabičce od tety Doris. ¨

Teď tuto lehounkou pastelku opatrně pozvedl oproti oknu. Zadíval se, jak světlo na chvíli vyzdvihuje její obrysy, pomaličku se rozlévá po celé délce tohoto barevného dřívka  a také, jak mizí hned, když Florešník tuto pastelku přikrývá svou dlaní.

Když se žluť pastelky vpisovala do Florešníkova vědomí, neopomněl ani na několik hrušek, jejichž žlutozelený nádech vytvářel neopakovatelné zážitky ve Florešníkových vzpomínkách.. Najednou se ocitl o několik let nazpět. Připomněl si vojsko, které pochodovalo Moravou během napoleonských válek a zastavovalo se v místních vesničkách, aby se občerstvilo popadaným ovocem, kdykoli se naskytla příležitost. Postupoval s nimi tu jako zbloudilá kočka, tu jako divoký zajíc hledající bezpečí v křoviscích nedaleko lesa za Slavkovem, jindy jako vtíravá moucha, která se živila zbytky hnijících hrušek sešlapaných pod jejich botami.

Na horizontu soumraku onoho podzimního dne se pozastavil, aby dokreslil přesný odstín té jedinečné okrové hrušky, kterou spatřil na rozcestí před vesnickým stavením, kolem kterého putovala ještě včera spojená vojska Rakušanů a Rusů, aby dostihla francouzské bataliony s moravskými přívrženci. Ti už je vyhlíželi z vysokého kopce spolu s několika mohutnými hrušněmi, na jehož úpatí právě odpočívaly ony unavené francouzské pluky.

Florešník zahlédl, jak se několik vojáků zakusuje do sytě žlutých hrušek. Jejich sladká šťáva pomaličku stékala po vyprahlých ústech mladých mužů, jejichž černé kadeře splývaly s jejich vlněnými nákrčníky. Zřejmě očekávali další postup armády, jelikož se proslýchalo, že se nachází poblíž bitevního pole a bitvy, ke které mělo zanedlouho dojít.

To už Florešníka zavedla jeho oblíbená žlutá pastelka zpátky do nádražního domku, protože si vzpomněl, že další rychlík do Hradce na něho rozhodně nepočká a stejně tak rozkreslená hruštička, ke které zrovna hledal další spřátelenou pastelku.

Jedna barvička za druhou mizela pod jeho rukama, a on nepřestával pečlivě skládat každou pastelku zase zpátky tak, jak je zahlédl hned po rozbalení tetiččina dárku.  Pod jeho rozkmitané prstíky se nyní připletla tmavě hnědá pastelka. Pohlédl na ni s nedůvěrou., ale tmavé záhony od včerejšího deště a letošní bohatá sklizeň výběrové zeleniny před nádražním domkem ho přesvědčily o tom, že zkusí připojit tuto pastelku k té žluté, aby se jeho rozkreslená slavkovská hruška zaskvěla v původní okrové kráse, kterou lidé znali už v devatenáctém století.

Před nádražním domkem se nacházely také závory, o jejichž datu umístění se nedozvěděl ani Florešník. Dráha je nechala zprovoznit už dlouho před ním. Současnému hlídači svěřených prostor se podařilo zjistit, že jsou vyrobené z hrušňového dřeva, jehož třísky se stávaly s potupujícím věkem čím dál tím více viditelnější.

Za hezkých letních dnů se Florešníkovi podařilo občas zachytit i kouzelný závan ovocného dřeva, který pronikl až do nevelké místnosti, ze které obsluhoval provoz ve zdejší vlakové stanici.

,,Hurá", vykřikl Florešník s oběma pastelkami v rukou ve chvíli, kdy se ohlásil další hradecký rychlovlak.

,,Podařilo se mi nakreslit tu výtečnou slavkovskou hruštičku, která se mi tam tak zalíbila", zaradoval se a pošoupl si nohou, ačkoli průvodčí marně očekával jeho asistenci při výpravě vlaku.

Když vlak konečně odjel a vítr se utišil, Florešník si oddychl. V pološeru přivíral okenice a právě usedal ke svému čtvercovému stolku s vyšívanou dečkou s housličkami, která ho pokrývala. V rozích stolku se vždycky ještě nacházely drobné svazky lučních kytiček, které si s chutí nasbíral za domem. Na podzim je vystřídaly ty sušené.

Svou pěknou okrovou hruštičku se zachycenými kadeřemi onoho neznámého napoleonského vojáka zaznamenal na své nejnovější kresbě, kterou si umístil do desek ve svém historického deníku. Ten se nacházel ve velké krabici hned pod stolem. Poté rituálně zapálil kalíšek.

Právě se stmívalo. Florešník si s umazanýma rukama od pastelek odkrýval peřinu. Tma se soustavně prodírala za každou větvičkou, které rychle zdolávala jako při slalomu. Teď se zastavila u jediného osvětleného domku v okolí, kde dnes Florešník ukončoval svoji službu. 

Ačkoli si teď omyl tvář, tělo a navlékl si dlouhé pyžamo, nespokojeně se ohlédl na postel. Zapomněl opatrně odsunout plyšovou koalu, kterou neobratně překlopil. Sotva zavřel oči a přivinul se ke své poupravené plyšové koale, znovu se rozdrnčelo několik hrníčku v kuchyni, které si svědomitě vyskládal na dřevěné poličky jako suvenýry z dalekých cest. Kdykoli mu některý z nich upadl, rozčílil se a hrozivě zanadával, jelikož mu tím zanikla vzpomínka na cestu, kterou v minulosti vykonal. Tak jako když našel několik výtečných pomerančů na italském venkově, které popadaly z přeplněného košíku jedné vlasaté vesničanky, se kterou si tolik rozuměl.

Teď opožděný vlak znovu rozčísl jeho vyladěnou nervovou soustavu  a zametené střípky z rozbitého hrníčku s pomeranči posmutněle naházel do koše. V nádražním domku uprostřed borovicového lesa s jedinou přístupovou cestou, kam občas pronikl nálet odolného javoru, štíhlé břízy nebo kujného habru, se vyskytovalo i několik zakrslých smrčků, které potajmu opečovával před lesní zvěří a kůrovci.

Mlžné opary se linuly potměšilým krajem při ranních červáncích, přes které lidské oko už nedohlédlo. Příroda pomaličku propouštěla ze svých nekonečných tvarů a zákoutí pouze známý ranní cvrkot několika lesních ptáků, kteří ohlašovali další den ve svých barevných opeřených uniformách. Hned za rozbřesku vysílala příroda k nemocným stromům osvědčené opeřené léčitele z řad datlů a strakapoudů, kteří instinktivně ulevovali napadenému dřevu, aby se za několik chvil ozvalo místní slepé rameno menší říčky, která se stala brouzdalištěm pro některé černé lysky, žáby, vodní hmyz a příležitostné bílé volavky.

V této oblasti se teď nedalo příliš dobře vyznat, neboť scházelo dostatečné osvětlení, kterému úzkostlivě zabraňovala nově vzniklá mlha, pro kterou ranní úsvit neznamenal žádnou překážku. Do stop od lesních zvířat z předešlé noci se ovšem obtisklo i mnoho modřínových jehliček, které vyskládaly jemný kobereček až k lesnímu potůčku. Tyto zvířecí stopy se mísily s lidskými. Tuto trasu si vyhlédl také Florešník.

Jelikož zrovna neobsluhoval provoz ve vlakovém nádraží, rád se prošel těmito místy až k nedaleké studánce, kterou zde vymlel tento nepatrný potůček. Pozoroval nádherná zákoutí kapradin, lesních sasanek, borůvčí a trnek, z nichž vyráběl marmelády, které skladoval ve skleničkách s cedulkami data výroby.

Když si dnes pozorně prohlížel svou pěkně zásobenou lesní útulnu se zavařeninami z ovoce z okolních lesů a s pečlivými popisky, přemýšlel, co letos udělá s tolika pochutinami. Jedna sklenička vyskládaná přesně vedle druhé vždycky rozněžnila srdíčko tohoto nádražního mima.

Teď upoutala jeho zrak hezky vybroušená sklenička se šípkovou marmeládou. Vzpomněl si, jak ji teta Doris tolik milovala a přidávala ji svým dětem nejčastěji na palačinky. Usoudil proto, že ji nenechá jen tak ležet na staré poličce v lesním úkrytu, ale že ji zabalí do krepového papíru, hezky obváže, opatří visačkou se vzkazem a uloží do krabičky na stolku v nádražním domku.

Znovu rozsvítil svou starožitnou lampu s oblíbenou marmeládou v kapse, když neobratně zakopl o posunutý botník hned vedle. Ve vedlejší místnosti se nacházela postel, několik pytlů s vyskládaným oblečením a nedaleko nich smotané klubko tenkých pestrobarevných pentliček. Mezi nimi na stole se nakupily i vzácné pastelky, s nimiž ho kreslení bavilo čím dál tím více, i když si teď narazil koleno.

(....)