Úryvek z povídky - Plechový papoušek
,,Zatraceně! Proč není chvíli v klidu? Už jsem mu nasypal tři stovky a pořád křičí, že má málo," pomyslel jsem si, když jsem zaplatil jízdné u přepážky, jak nabádal uřvaný plechový dozorce.
Nestačilo, že za mnou stál tucet dalších cestujících, kteří se poslušně vyřádkovali ve frontě jako úhledné černé vrány a čekali, až zakrákají svou stanici. On neměl porozumění pro člověka s ranní otupělostí. Ztichl jen, když mu všichni poslušní cestující nadiktovali informace o cílové stanici a nasypali své mince do misky, které promptně přesunul do nádražní pokladny.
Tenhle nenažraný shluk plechu a elektrod láká své drahé pasažéry od brzkého rána. Sotva se dveře nádraží otevřou, už spustí své nastudované hudební kreace, na které si zvykli snad jen místní obyvatelé laviček a travnatých ploch před velkou skleněnou nádražní budovou. Vřískající plechový opeřenec se nejvíce rozehřál po šálku dobré kávy. Sebevědomě nastoupil na svůj hřad a oznamoval trasy vlaků po velké části Evropy. Za poskytování cenných rad dostával denně tučnou rentu v podobě kávových bobů, které příkladně odevzdával do kafemlejnku nádražní pokladní, u které právě vykonával druhou směnu jako správný žoldák. Vytříbený vypravěčský styl, neúprosné plnění svých povinností a ulehčení práce té které pracovnice, ocenila nejedna z nich, která se zrovna objevila na svém místě za skleněnou vitrínou.
Na kávovou dobrotu si zvykl už ve své cizokrajné domovině, odkud sem připutoval zabalený v nákladním vagónu. Za neustálou bdělost na kávových plantážích získal čestný řád a vysloužil si zasloužené postavení mezi ostatními exoty na Hlavním nádraží.
,,Kdokoli by mi zkřivil jediný drát, nechť nikdy nenajde cestu zpět," stálo vyryté na drobné cedulce na jeho krku.
Po ukončení směny se ukňouraný drátěný opeřenec umísťuje zpátky pod nádražní střechu na známé místo vysokého sloupu poblíž plechové kabiny, kde načerpává další jízdní řády v elektronické podobě. Ty papírové už dávno pohltil nejen čas, ale i zaneřáděná hnízda holubů. Moderní je totiž vysílat online nebo ze záznamu.
Když jsem dnes ráno popíjel svou první kávu na místním nádraží, pozorně jsem si ho prohlížel. On mi ovšem zařval stanici přímo do ucha, až jsem se oklepal, hned jak jsem se k němu přiblížil. Ostatní cestující potřebovali odjet, a tak jsem ve svém nelichotivém rozpoložení nezůstal příliš dlouho, neboť mé místo ve frontě zaujal někdo jiný. Zpovzdálí jsem zjistil, že nic nečte. Všechno mluví zpaměti. „Obdivuhodná kapacita ptačího mozku," řekl jsem si a znovu jsem nahlédl do novinového tisku.
(...)